Podíval se dolů.

Hm, to by byla dlouhá cesta, pomyslel si. Co by se stalo, kdyby odhadl Velkého Toma špatně? Kdyby, v rozporu s očekáváním, obr Rodovy kotníky pustil?

Kdyby k tomu došlo, Fess by odeslal hlášení do ústředny SPORTu a oni by sem poslali jiného agenta. Nemusel si s tím dělat starosti.

Velice blízko za ním se ozvalo Tomovo přerývané oddechování.

Pospěš si s tím, hochu. Rod si prohlédl zeď pod sebou.

Tam, přímo pod projektorem, byla ke zdi připevněna malá stříbrná, velice hluboká mistička — hyperbolická anténa.

Proč hyperbolická? napadlo ho.

Aby rádiové impulzy, které spouštěly projekční zařízení, mohly být velice, velice slabé a nebylo je možno zachytit nikde jinde než na přímé linii mezi vysílačem a přijímačem. Takže chce-li nalézt vysílač, musí jen vést myšlenou čáru osou přijímací antény.

Když se podíval podél oné linie a uvážil nutnou paralaxu, zjistil, že se dívá přímo na hnijící bazaltové pilíře Clovisova domu.

Na okamžik jen civěl, neschopen kloudné myšlenky. Tak přece jen to nebyli rádcové.

Pak si vzpomněl na Durerův trávičský pokus při snídani a změnil svůj původní odhad: nebyli to rádcové pokaždé. A, když už na to myslel, umístit upravenou vyhřívací pánev bylo také snadnější pro sluhu než pro rádce.

Z uvažování byl vytržen náhle; ruce Velkého Toma na jeho kotnících se roztřásly. K čertu, tolik přece zase nevážím, pomyslel si; ale zároveň už se plazil zpátky. Když zjistil, že ho Tom přitahuje, nedokázal potlačit ulehčené oddechnutí.

Rod se dotkl nohama země a postavil se. Obličej Velkého Toma byl mokrý potem; jeho pokožka připomínala špinavý hadr na nádobí a jeho horní ret se ještě chvěl, když se hlasitě nadechl.

Rod se obrovi pátravě zadíval do očí, mlčky a dlouze. Pak zamumlal: „Díky.“

Tom držel jeho pohled ještě několik okamžiků a pak se odvrátil.

Společně se vydali ke schodům.

Ušli polovinu cesty ke schodišti, když Velký Tom řekl: „Víš už, kdo sem to kouzlo poslal, pane?“

Rod přikývl. „Clovisův dům.“

Zvuk jejich kroků se dutě rozléhal na kamení.

„Proč jsi ho nezničil?“

Rod pokrčil rameny. „Je to varování, že je královna v nebezpečí.“

„A komu o tom povíš?“

Rod se zadíval na hvězdy. „Svému koni,“ řekl pomalu.

„Koni?“ Velký Tom se zamračil.

„Ano, svému koni. A nikomu jinému, dokud nezjistím, na které straně stojí Tuan Loguire — zda na královnině, nebo proti ní.“

„Hm.“ Zdálo se, že Velký Tom považoval vysvětlení za dostatečné.

Rod zvýšil svůj odhad ohledně postavení Velkého Toma. Ten muž zjevně věděl, co se děje, a patrně lépe než Rod.

Velký Tom mlčel, dokud nedošli ke schodišti. „Tuto noc tě od smrti dělil jen vlásek, pane.“

„Nemyslím.“ Rod si založil ruce a opřel se o zeď. „Byla to falešná Banshee a nemohla nám nijak ublížit. A i kdyby byla pravá, znám kouzlo, které na ni působí.“

„Neměl jsem na mysli Banshee, pane.“

„Já vím.“ Rod se Tomovi zadíval přímo do očí. Po chvíli se odvrátil a vykročil dolů po schodišti.

Ušel šest schodů, když si uvědomil, že ho Velký Tom nenásleduje.

Ohlédl se přes rameno. Tom se na něj díval, ústa pootevřená ohromením.

Pak se jeho ústa zavřela a obličej ztuhl. „Tak tys o tom nebezpečí věděl, pane?“

„Věděl.“

Tom velice pomalu přikývl. Pak se podíval dolů na schody a začal sestupovat.

„Pane,“ řekl na prvním odpočívadle „jsi buďto ten nejodvážnější muž, nebo ten největší hlupák, jakého jsem kdy potkal.“

„Pravděpodobně obojí,“ odpověděl Rod, upíraje oči na schody osvětlené pochodněmi.

„Měls mne zabít hned, když tě to napadlo.“ Tomův hlas zněl břitce.

Rod beze slova zavrtěl hlavou.

„Proč ne?“ vyštěkl Tom.

Rod pomalu zaklonil hlavu. Povzdechl si. „Kdysi dávno, Tome, a velice daleko — Bože, jak strašně daleko…“

„Teď není vhodná doba na pohádky!“

„To není pohádka. Je to legenda — kdo ví? Možná pravda. Král jménem Hidejoši panoval zemi, která se jmenovala Japonsko, a nejmocnější vévoda té země se jmenoval Jejajasu.“

„A ten vévoda se chtěl stát králem.“

„Vidím, že základní schéma znáš. Ale Hidejoši nechtěl Jejajasua zabít.“

„Byl hlupák,“ zavrčel Tom,

„Ne, potřeboval Jejajasovu pomoc. A tak Jejajasua pozval, aby se s ním prošel zahradami — jen oni dva, sami.“

Tom zastavil a podíval se na Roda. Oči mu ve světle pochodní zasvítily. „A tam spolu bojovali.“

Rod zavrtěl hlavou. „Hidejoši řekl, že se cítí unavený a starý, a požádal Jejajasua, aby nesl jeho meč.“

Tom vytřeštil oči. Pak si olízl rty jazykem. Polkl a přikývl. „Hm. A co bylo dál?“

„Nic. Chvíli spolu hovořili a pak dal Jejajasu Hidejošovi zpátky jeho meč a vrátili se do hradu.“

„A?“

„A Jejajasu byl Hidejašovi věrný, dokud starý muž nezemřel.“

Tomův pohled byl zastřený; vypadal, jako by byl vyřezán ze dřeva. Pak přikývl. „Vykalkulované riziko.“

„Na vesničana máš docela slušnou slovní zásobu.“

Tom zavrčel a odvrátil se. Rod stál chvíli nehnutě a díval se za ním. Pak se usmál a vykročil.

Byli už skoro zpátky ve strážní místnosti, když Tom položil Rodovi ruku na rameno. Rod se na něj podíval.

„Kdo jsi?“ zavrčel Tom.

Rod se zašklebil. „Chceš říct, pro koho pracuji? Jenom pro sebe, Velký Tome.“

„Nikoliv.“ Tom zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím. Ale na to jsem

se neptal.“

Rod pozvedl obočí. „Ne?“

„Ne. Ptal jsem se, kdo jsi, ty, ty sám, co jsi to za člověka?“ Rod se zamračil. „Nic zvláštního na mně není.“

„Ale ano, je. Nezabil bys člověka jen tak, bez mrknutí oka.“

Rod vytřeštil oči. „Och?“ Našpulil rty. „A to je tady normální?“

„Samozřejmě. Bojoval jsi za svého sluhu. A věříš mu. A mluvíš s ním víc než jen rozkazy. Kdo jsi, Rode Gallowglassi?“

Rod zavrtěl hlavou a rozhodil zmateně ruce. Pak se dutě zasmál. „Muž. Prostě muž.“

Tom si ho chvíli prohlížel. „To jsi,“ řekl nakonec. „Tuhle odpověď přijímám.“ Pak se od něj odvrátil a zamířil ke dveřím strážní místnosti.

„Pane Gallowglassi,“ řeklo páže, „královna tě volá.“

Jeden z největších a nejlevnějších pokladů života je falešný úsvit. Svět čeká na slunce, osvětlený zářícím nebem, studený a svěží, plný ptačího zpěvu.

Velký Tom se zhluboka nadechl ranního vzduchu, naplnil si plíce nevinností, jakou nikdy nepoznal. „Ech, pane!“ zavolal přes rameno, „tohle je svět pro pořádného muže!“

Rod odpověděl slabým úsměvem a Tom se odvrátil. Začal si prozpěvovat, vesele a s chutí, ačkoliv poněkud falešně.

Rod bohužel nebyl v kondici, ve které by ocenil asketické přednosti úsvitu, neboť za posledních osmačtyřicet hodin spal dohromady jen tři hodiny.

A pak tu byla Kateřina.

Audience u ní byla krátká a trpká. Přijala ho v audienční síni, po celou dobu se dívala do krbu a ani jednou na něj nepohlédla. Ve tváři měla chladný výraz a rty měla pevné sevřené.

„Mám strach o svého strýce Loguira,“ řekla. „Má kolem sebe příliš mnoho lidí, které by potěšilo, kdyby se jeho starší syn stal vévodou.“

Rod odpověděl stejně škrobeným a neosobním tónem. „Když zemře, ztratíš svého nejmocnějšího spojence mezi lordy.“

„Ztratím člověka, který je mi drahý,“ odsekla. „Nezáleží mi na spojencích mezi lordy; ale záleží mi velice na mém strýci.“

Tohle, jak si Rod uvědomil, byla zřejmě pravda — k její cti jako ženě a k její škodě jako vladařce.

„Ještě dnes vyrazíš na jih, na jeho panství,“ rozhodla, „a dohlédneš, aby mu nikdo neublížil.“

A bylo to. Takovou pitomost ještě neviděl, pomyslel si Rod. Posílala svého nejlepšího ochránce tak daleko, jak jen to šlo.

„Fessi.“

„Ano, Rode?“ Kůň obrátil hlavu a podíval se na svého jezdce.

„Fessi, já jsem patrně ten nejvýstavnější trouba, jaký se kdy narodil.“

„Jsi velký muž, Rode, z rodu velkých mužů.“

„No ano, jsem tak velký! Čeká se ode mne, že tohle království přeměním na konstituční monarchii, a já si místo toho cestuji na jih, rádcové ničí jakoukoliv možnost vytvoření ústavy, zatímco Clovisův dům neustává v pokusech zavraždit monarchu!