„Duchové!“ Tom si opovržlivě odfrkl. Pak se na Roda rychle dobrosrdečně zašklebil. „I tak, pane,“ pokračoval původním, vážným tónem, „není příliš rozumné jít středem cesty, protože takového muže mohou napadnout z obou stran. A co víc, nemůže ani říct, zda si vybral pravou nebo levou stranu.“

„Ne,“ přisvědčil Rod, „ale může říct, že si vybral střed. A co se napadení týče, pokud je ulice dobře postavená, je střed nejvýše, dlažba se svažuje doprava i doleva a okraje jsou měkké a nejisté. Muž, který kráčí středem, vidí, odkud na něj útočí, a má pevnou oporu pod nohama. Okraje cest jsou zrádné. Jistě, je to místo, které je nejvíc na očích. Proto je jen málo těch, kteří se odváží tudy jít.“

Chvíli kráčeli tiše, pak Rod řekl: „Slyšel jsi někdy o dialektickém materialismu, Velký Tome?“

„Co…?“ obr sebou překvapeně trhl. Pak horlivě zavrtěl hlavou a zakoktal: „Ne, ne, pane, ne nikdy!“

Jistě, Velký Tome, pomyslel si Rod. Nahlas řekl: „Je to terránská filozofie, Velký Tome. Její počátky se ztrácejí v Temném věku, ale někteří lidé ji stále zastávají.“

„Co je to terránská?“ zeptal se obr.

„Sen,“ odpověděl Rod, „a mýtus.“

„Jsi snad jeden z těch, kteří jím žijí, pane?“

Rod překvapeně vzhlédl: „Co? Terránským snem?“

„Ne, tím dialek — jak jsi tu magickou věc nazýval?“

„Dialektický materialismus?“ Rod se zašklebil. „Ne, ale některé z jeho tezí mi připadají užitečné, například myšlenka syntézy. Víš co je to syntéza, Tome?“

„Nikoliv, pane.“ Tom zavrtěl hlavou, oči rozšířené úžasem.

Jeho údiv byl pravděpodobně nelíčený. Poslední věc, kterou mohl Velký Tom očekávat, byla, že Rod začne citovat totalitní filozofii.

„To je střední cesta,“ řekl Rod. „Pravá strana cesty je teze a levá antiteze. Zkombinuj je a dostaneš syntézu.“

„Aha,“ přikývl Velký Tom.

Na nevzdělaného vesničana chápe velice rychle, pomyslel si Rod. Pak pokračoval: „Jak teze, tak i antiteze jsou částečně mylné, a tak oddělíš to špatné, zkombinuješ to dobré — to je, co zbude — nazveš to výsledkem syntézy a máš pravdu. Chápeš?“

V Tomových očích se objevil ostražitý výraz. Začal tušit, kam Rod míří.

„Takže syntéza je střed cesty. A mít pravdu je samozřejmě nepohodlné.“ Vzhlédl; východní věž se teď tyčila přímo nad nimi. Stáli v jejím stínu. „Dost filozofování. Pusťme se do práce.“

„Modli se k nebi, aby se na nás Banshee nevrhla!“ zaúpěl Velký Tom.

„Neboj se, ukazuje se jen jednou denně, vždycky večer, aby předpověděla smrt, ke které dojde v následujících čtyřiadvaceti hodinách,“ řekl Rod. „Její čas nastane zase zítra večer.“

Ze stínu se náhle ozval škrábavý zvuk. Velký Tom uskočil a v ruce se mu zaleskla dýka. „Banshee!“

Rod měl tu svou v ruce už dávno a teď se pokoušel proniknout i tmu stínu pohledem. Zahlédl dva planoucí body u paty zdi věže.

Rod zaujal zápasnický postoj, přehazuje si dýku z jedné ruky do druhé. „Prohlaš se,“ zvolal, „nebo zemřeš.“

Ozvalo se zapištění a zašramocení a kolem se přehnala velká krysa, aby zmizela ve stínu protější zdi.

Velký Tom se skoro zhroutil úlevou. „Svatí nás ochránili! Byla to pouhá krysa!“

„Ano.“ Rod se pokoušel zakrýt chvění vlastních rukou, když zasouval dýku zpátky do pochvy. „Vypadá to, že v hradních zdech je krys plno.“

Velký Tom znovu zpozorněl.

„Když ta krysa běžela kolem mne, něco jsem zahlédl…“ řekl Rod pomalu a poklekl k vnější zdi, přejížděje lehce rukama po kamenech. „Tady!“

„Co je to, pane?“ Tomův česnekový dech polechtal Roda na zátylku.

Rod vzal Velkého Toma za ruku a položil mu ji na to, co objevil. Tom vyjekl a ruku rychle zase stáhl.

„Je to studené,“ řekl chvějícím se hlasem, „studené a hranaté, a — kouslo mě to!“

„Kouslo tě to?“ Rod se zamračil a přejel prsty po kovové skříňce. Ucítil slabou elektrickou ránu a ucukl rukou. Ať už ten vynález zapojoval kdokoliv, musel to být amatér. Nedokázal to ani pořádně uzemnit.

Když člověk věděl, kde má krabici hledat, byla docela dobře viditelná. Byla vyrobena z bílého kovu o rozměrech osm krát osm krát dva palce, zamaskována kamením a umístěna v polovině mezi dvěma 'zuby' cimbuří.

Ale když se nad tím Rod zamyslel, vadné uzemnění mohlo být i úmyslné. Docela dobře mohlo sloužit k tomu, aby odradilo případné zvědavce. Rod vytáhl dýku. Byl docela rád, že má jílec izolovaný kůží. Opatrně otevřel přední kryt krabice.

Uviděl stříbrné bludiště tištěných spojů a ploché, hranaté pilulky elektronických komponentů — celé vnitřní zařízení nebylo větší než jeho palec! Vlasy na zátylku se mu postavily. Ať už tohle zkonstruoval kdo chtěl, věděl o molekulárních obvodech ještě víc než inženýři u nich doma.

Ale k čemu tak velká krabice pro tak malé zařízení?

Zbytek prostoru byl vyplněn jakýmsi důmyslným přístrojem, o jehož funkci neměl Rod ani potuchy.

Podíval se na vršek krabice; v jeho středu bylo zasazeno kulaté okénko. Rod se zamračil. Nic takového v životě neviděl. Dalo se předpokládat, že okruhy byly součásti dálkového řízení a ten zbytek byl — co?

„Pane, co je to?“

„Nevím,“ zabručel Rod, „ale mám takový zvláštní pocit, že to má něco společného s Banshee.“

Dloubl do zařízení dýkou, snaže se najít pohyblivou část. Při tom měl pocit, že jedná poněkud lehkovážně: přístroj mohl být vybaven autodestrukčnim obvodem schopným vyhodit je oba i s kusem cimbuří do vzduchu.

Pokus přinesl výsledek — strojek cvakl a začal takřka neslyšitelně bzučet.

„Pryč, pane!“ Zařval Velký Tom. „Je to prokleté!“

Ale Rod zůstal, kde byl, obávaje se třeba jen pohnout rukou, aby nerozpojil tak šťastně sepnutý kontakt.

Nad okénkem v horní části zařízení se objevil dým, vystřelil deset stop do výše a pak zase padl dolů. Po několika desítkách sekund se takto zformoval malý, poměrně ostře ohraničený obláček.

Někde před Rodem cvaklo jiné zařízení a z vnější zdi vyrazil kužel světla a zabodl se přímo do obláčku. Pak se roztočil jako obrovský ventilátor.

Velký Tom zařval hrůzou: „Banshee! Spas svůj život, pane?“

Rod vzhlédl a uviděl Banshee, která se nad ním tyčila. Připadalo mu, že takřka může cítit pach tlejících hadrů, pokrývajících tělo svůdné ženy.

Králičí tlamička se otevřela, odhalujíce dlouhé ostré tesáky. Skrytý amplión se probudil k životu: zjevení začalo kvílet.

Rod pozvedl dýku o čtvrt palce a světlo potemnělo. Syčení mechanismu vyvíjejícího dým ustalo.

Nad cimbuřím šuměl vítr, odnášející s sebou poslední zbytky dýmu.

Rod chvíli nehybně klečel, hledě na zařízení před sebou, pak přiklopil kryt a zasunul krabici na její místo.

„Pane,“ zašeptal Velká Tom, „co to bylo?“

„Kouzlo,“ odpověděl Rod. „A Banshee, kterou vyvolávalo, byla jen klam.“

Stál, bubnuje prsty o kamennou zeď.

Udeřil pěstmi do cimbuří. „Nedá se nic dělat. Pojď sem, Tome, a chyť mne za kotníky.“

Položil se na břicho mezi dva velké žulové bloky s koleny nad zařízením na vyvíjení dýmu.

„Cože, pane?“

„Chyť mne za kotníky,“ odsekl Rod. „Chci si prohlédnout vnější stranu zdi. A ty mne drž, abych nespadl do příkopu.“

Tom neodpověděl.

„No tak, dej se do toho!“ Rod se ohlédl přes rameno. „Nechceme tu přece stát celou noc.“

Velký Tom se pomalu předklonil, velký neohrabaný stín v šeru. Jeho silné ruce se sevřely kolem Rodových kotníků.

Rod se pomalu sunul kupředu, až se dostal hlavou nad volný prostor. Tam, zrovna pod bradou, uviděl malou krychlovou krabičku s krátkým tubusem: miniaturní projektor, promítající obraz Banshee do oblaku dýmu, který mu dodával iluzi trojrozměrnosti — velice kompaktní projektor a důmyslná promítací plocha, vše bezpochyby ovládané dálkově.

Odkud?

Rod natáhl krk. Neviděl nic než šedý kámen.

„Drž mě pevně, Tome.“ Posunul se dopředu, doufaje, že se ve svém velkém příteli nezmýlil. Když ucítil, že okraj žulové zdi tlačí na sponu jeho opasku, zastavil se. Horní část jeho těla teď volně visela ve vzduchu, vysoko, vysoko nad hradním příkopem.