Krb.
Rod přistoupil ke krbu a přidržel ústí pochvy nad praskajícími plameny, ale její povrch zesvětlel do levandulova.
„Tady ne,“ zabručel Rod a narovnal se. Pomalu přecházel po pokoji, drže roh před sebou jako svíci. Stále byl levandulový.
Zamračil se a poškrábal se na temeni hlavy. Kam by se dal nejlépe umístit zdroj jedovatého plynu?
Co možná nejblíž ke královně, samozřejmě.
Obrátil se a pomalu vykročil k loži. Jak se blížil ke Kateřině, barva pochvy tmavla do nachova.
Kateřina na ni hleděla užasle a zděšeně.
Rod si pomalu klekl. Roh tak ztmavl, že byl skoro černý. Odhrnul prostěradlo a nakoukl pod postel. Před ním, na kamenné podlaze, stála kouřící ohřívací pánev.
Rod uchopil její dlouhé držadlo a vytáhl ji ven. Přiblížil roh k jednomu z otvorů v jejím víku — pokud ho paměť neklamala, ohřívací pánev žádné otvory mít neměla…
Roh se zbarvil do uhlové černi.
Podíval se na Kateřinu. Ta si tiskla pěst jedné ruky k ústům, kousajíc se do ní, aby neječela.
Rod se obrátil a podal pánev zbrojnošovi. „Vezmi to,“ řekl mu, „a hoď to do hradního příkopu.“
Zbrojnoš odložil kopí, vzal ohřívací pánev a spěšně odešel, drže ji na délku natažené paže od sebe.
Rod se pomalu obrátil ke Kateřině. „Znovu se nám podařilo Banshee obelstít, má královno.“
Kateřinina ruka se chvěla, když ji pomalu oddalovala od úst. Potom se její rty sevřely, víčka zavřela a ruce stiskly v pěsti tak silně, až jí klouby prstů zbělely.
Pak oči zase pomalu otevřela. Zaleskly se a na rtech se jí objevil lehký úsměv. „Mistře Gallowglassi, zůstaň se mnou. Vy ostatní, odejděte!“
Rod polkl a zmocnil se ho pocit, že se jeho klouby mění v máslo. V tu chvíli byla tou nejkrásnější ženou, kterou kdy v životě viděl.
Zbrojnoši, dvorní dámy a pážata už byli na nohou, tvoříce tlačenici u dveří. Brom vykřikoval rozkazy a komnata se rychle vylidňovala. Do třiceti sekund v ní nebyl nikdo vyjma Roda, královny a Broma O'Berina.
„Brome,“ zasyčela královna, nespouštějíc oči z Rodova obličeje. Přes její úsměv se zaleskly zuby. „Brome O'Berine, ty odejdi také.“
Brom uraženě zaváhal, pak mu ramena poklesla a hluboce se uklonil. „Už jdu, má královno.“
Dveře se za ním tiše zavřely.
Kateřina se pomalu položila do polštářů. Rozkošnicky a elegantně se protáhla. Natáhla jednu ruku a dotkla se Rodovy. Prsty měla velice hebké.
„Už je to dnes po druhé, co jsi mi zachránil život, mistře Gallowglassi.“ Její hlas byl sametovým zapředením.
„To je — moje výsada, vaše veličenstvo.“ Rod se v duchu proklel, že na ni civí jako puberťák na výtisk Fanny Hillové.
Kateřina se půvabně zamračila, vysunula bradu a ukazováčkem se dotkla rtů. Pak se usmála a obrátila se na bok. Sametový župan se jí na prsou rozevřel. Zjevně měla ve zvyku spát nahá.
Nezapomínej, chlapče, řekl si v duchu Rod, jsi jen obchodní cestující. Ráno se probudíš a vydáš se na další cestu. Jsi tady, abys pomohl demokracii, ne aby ses dvořil královně. Není spravedlivé, abys využíval příležitosti, pokud tady nemíníš zůstat a využít příležitosti… Co to plácám za nesmysly?
Kateřina si pohrávala s diamantovým přívěskem na krku. Zuby trýznila svůj spodní ret. Dívala se na něj tak, jak se kočka dívá na kanárka. „Námezdní vojáci,“ zapředla, „mají jistou pověst…“
Rty měla vlhké a velice plné.
Rod cítil, jak se jeho vlastní rty pohybují a slyšel slova, které se mu od nich neohrabaně odlepovaly: „Až — až má královna vyléčí nepravosti, k nimž v zemi dochází, doufám… že i pověst námezdních vojáků se zlepší. Chci pro vaše veličenstvo… jen to nejlepší.“
Na moment se zdálo, že se zastavila i krev v Kateřininých žilách, tak nehybně najednou ležela. Pak pohled jejích oči ztvrdl a ticho v místnosti bylo náhle velice, velice napjaté.
Posadila se a upravila si župan. „To je nanejvýš chvályhodné, mistře Gallowglassi. Jsem vskutku šťastná, že mám kolem sebe tak oddané služebníky.“
Za stávajících okolností jí bylo třeba připočíst ke cti, pomyslel si Rod, že jí v hlase zazněl jen slabý přídech posměchu.
Jejich oči se opět setkaly. „Přijmi královniny díky za záchranu jejího života.“
Rod poklekl na jedno koleno.
„Jistěže jsem šťastná,“ pokračovala Kateřina, „že mám tak oddaného sluhu. Zachránils mi život a jsem přesvědčena, že jen málo vojáků by se při tom zachovalo tak čestně, jako ty.“
Rod nehnul ani brvou.
Usmála se a v očích jí tentokrát zasvítila škodolibost a uspokojení.
Pak sklopila oči. „Teď odejdi, protože mne čeká těžký den a musím co nejlépe využít času, který mi zbývá k spánku.“
„Jak si má královna přeje,“ odpověděl Rod s tváří zkušeného hráče pokeru. Vstal a obrátil se, soptě vztekem — na sebe. Nebyla to přece její chyba, že byl takový hlupák.
Zavřel za sebou dveře, pak se obrátil a vší silou praštil pěstí do kamenného portálu. Nervy v jeho ruce zaječely bolestí. Když se otočil zpátky na chodbu, uviděl Broma O'Berina, chvějícího se, s obličejem celým zpoceným a brunátným.
„Mám před tebou pokleknout? Stal ses naším králem?“
Rodův vztek ještě vzrostl. S čelistí bojovně vysunutou a očima zúženýma zamířil k trpaslíkovi: „Znám lepší využití svého času, Brome O'Berine, než se honit za zajíčky!“
Brom se na něj upřeně zadíval a krev i vztek z jeho tváře pomalu vymizely. „Je to pravda,“ zamumlal a přikývl. „U všech svatých, samozřejmě, že mluvíš pravdu! Protože ti z tváře jasně vidím, že si v sobě odnášíš běsnící fůrii neukojeného mužství!“
Rod křečovitě zavřel oči. Čelisti stiskl tak pevně, až mu div že nepraskly. Něco povolit muselo. Cítil, že musí něco rozbít.
Jakoby z velké dálky uslyšel Broma O'Berina, jak říká: „Tenhle má pro tebe zprávu od čarodějnic z věže…“
Rod se přinutil otevřít oči a podívat se na Broma.
Brom se taky díval dolů. Rod sledoval jeho pohled a uviděl elfa sedícího po krejčovském způsobu u trpaslíkových nohou. Puk.
Rod se narovnal. Uklidni svůj hněv, nech si to na později. Pokud mu čarodějnice posílají vzkaz, bude patrně smrtelně důležitý.
„No dobře, sem s tím,“ řekl. „Co mi vzkazují čarodějnice?“
Ale Puk jen zavrtěl hlavou a zamumlal: „Bože, jací hlupáci jsou tihle smrtelníci!“
Uskočil stranou jen zlomek sekundy před tím, než Rodova pěst dopadla na místo, kde před tím seděl.
Rod zavyl bolestí a otočil se. Uviděl Puka a vyrazil znovu.
Ale Puk řekl: „Pomalu,“ a místnost naplnil obrovský šarlatovorůžový, oheň vydechující drak v životní velikosti, který se postavil na zadní a sežehl Roda plamenem.
Rod sebou škubl. Pak se zašklebil a v divošské radosti vycenil zuby.
Drak vychrlil kotouč ohně. Rod se shýbl pod plamenem a dostal se pod netvorovu hlavu. Jeho prsty sevřely šupinatý krk, snažíce se nahmatat dýchací trubici.
Drak zvedl hlavu vysoko do vzduchu a šlehl krkem jako bičem. Rod držel pevně, třebaže jím netvor tloukl o žulové zdi. Hlava mu třískala o kameny a křičel bolestí, před očima mu tančily hvězdičky, ale sevření nepovolil.
Nestvůrný krk se prohnul a obrovské drápy dračích tlap hrábly po Rodově břichu, rozsetnuvše ho od klíčních kostí až ke stehnům. Vytryskla krev a Rod cítil, jak se začíná propadat do temnoty; ale držel dál, rozhodnut vzít draka na onen svět s sebou.
Jo, na onen svět, pomyslel si překvapeně a cítil se uražen myšlenkou, že by měl zemřít jen kvůli svému vzteku, vzteku z toho, že se nějaké děvče chová jako čubka.
Nu což, alespoň bude mít na onom světě draka za oře. Jak ho zachvacovala tma, cítil, jak velká hlava klesá, sklání se níž a níž, následujíc ho do smrti…
Pod nohama ucítil pevnou zemi a světe div se, nohy ho unesly. Tma se zamlžila světlem, v němž viděl, že netvor leží mrtvý na zemi.
Tma ustupovala a v sílícím světle Rod začínal rozeznávat kamenné zdi a brokátové drapérie; a pak se objevila hradní chodba, zakolébala se a ustálila.
Barvy draka u jeho nohou začaly blednout. Jeho obrysy se rozmazaly a zmizely a pak byla najednou celá obluda pryč; pod Rodovýma nohama byla jen čistá kamenná podlaha.
