Hertug se nervózně kousl do rtů a pohlédl na svoje muže. „Vrátil ses,” obrátil se opět k Jasonovi. „Proč?”

„Protože tě potřebuju, stejně jako ty potřebuješ mě. Máš hodně lidí, moc a peníze. A já mám velké plány. A teď ty maníky vyhoď.”

Na stole stála mísa s krenoj a Jason se v ní přehraboval, dokud nenahmátl čerstvý kousek, ukousl si z něho. Hertug usilovně přemýšlel.

„Vrátil ses,” opakoval. Zřejmě ho ta skutečnost fascinovala. „Pohovořme si.”

„Ale sami.”

„Odejděte,” poručil Hertug, ale pojistil se tím, že si nechal před sebe položit natažený samostříl.

Jason si toho nevšímal — víc ani neočekával. Zamířil k nedbale zasklenému oknu a vyhlédl na ostrovní město. Bouře už ustala a na střechy ztmavlé deštěm dopadaly slabé paprsky slunce.

„Jak by se ti líbilo, kdyby ti tohle všechno patřilo?”

„Pokračuj.” Hertugovi se zaleskla očka.

„Naznačil jsem to už dřív, ale teď to myslím vážně. Odhalím pro tebe každé tajemství všech ostatních. Předvedu ti, jak d’zertanoj destilují ropu, jak Mastreguloj vyrábějí kyselinu sírovou a jak Trozelligoj dělají stroje. Pak zlepším tvoje válečné zbraně a zavedu do výzbroje tolik nových, kolik jen budu moci. Udělám z války takovou hrůzu, že přestane být nutná. Samozřejmě že bude pokračovat, ale tvoje jednotky vždycky zvítězí. Smeteš všechny konkurenty, jednoho po druhém, počínaje těmi slabšími, až se staneš pánem tohoto města a později celé planety. Bude ti patřit bohatství celého světa a večery si budeš zpestřovat tím, že si budeš vymýšlet, jakou úděsnou smrtí mají tvoji nepřátelé zahynout. Co na to říkáš?”

„Supren la Perssonoj!” vykřikl Hertug a vyskočil na nohy.

„To je to, co jsem si myslel, že řekneš. Jestliže tady mám ještě nějakou dobu tvrdnout, chci zasadit systému několik citelných úderů. Zatím jsem se tady dočkal jenom nepříjemností a je nejvyšší čas, aby se to změnilo.”

Dny se prodlužovaly, mokrý sníh se změnil na d隝, ale i ten nakonec ustal. Poslední mračna posléze odnesl vítr nad moře a město Appsalu zalila sluneční zář. Poupata se rozevřela, květiny rozkvetly a vzduch se vyplnil jejich vůní, ale na druhé straně oteplující se vody v kanálech začaly vydávat nepříjemný zápach, bez kterého by se Jason rovněž klidně obešel. Neměl totiž tolik času, aby si okolí všímal, protože pracoval denně mnoho hodin — dělal výzkum a výrobu současně, což bylo neustále značně vyčerpávající. Samotný výzkum a rozvoj výroby byly nákladné, a když účty dosáhly úctyhodné výše, Hertug se škrábal ve vousech a bručel něco o starých zlatých časech. Tehdy musel Jason všeho nechat a udělat jeden nebo dva nové zázraky. Jedním byla oblouková lampa, pak oblouková pec, která se stala velkým pomocníkem v huti a velice Hertuga potěšila, zejména když zjistil, jak se hodí k mučení — použil ji na jednoho zajatého Trozelligo, který ochotně sdělil vše, co chtěl Hertug vědět. Když tato novinka zevšedněla, Jason zavedl galvanické pokovování, které pomohlo naplnit pokladnu jednak prodejem klenotů, jednak padělatelskou činností.

Jason pocítil zadostiučinění, když nejvýš obezřetně otevřel skleněnou kouli od Mastreguloj a zjistil, že skutečně obsahuje kyselinu sírovou. Zkonstruoval těžkou, ale účinnou akumulátorovou baterii. Dosud pocioval roztrpčení z toho, že ho unesli, a tak vedl útok na nákladní loď Mastreguloj a zmocnil se velké dodávky kyseliny a jiných chemikálií, které pak zkoušel, kdykoli měl čas. Provedl řadu pokusů, které nikam nevedly, a musel je přerušit. Na složení střelného prachu si nedokázal vzpomenout — to ho rozčilovalo, ale jeho pomocníci se dobře bavili, když kvůli jeho snažení v tomto směru museli prohrabávat hromady starého hnoje, aby shromáždili materiál na dusičnan.

Větší úspěch měl s caroj a parními stroji, a to díky dřívějším zkušenostem, a vyvinul lehký, ale silný parostroj pro námořní plavbu. Ve volných chvílích vymyslel pojízdný model, telefon a amplión, který ve spojení s fonografickým záznamem dělal pro příjmy z náboženské aktivity úplné zázraky, protože uměl vydávat hlasy duchů. Ke svému námořnímu parostroji vyrobil lodní šroub a pak se pilně věnoval zdokonalování parního praku. Pro svoje potěšení si v pokoji sestavil destilační přístroj, na němž vyráběl nepříliš kvalitní, ale silné brandy.

„Celkem vzato, situace není nijak špatná,” filozofoval, když se protahoval v čalouněném křesle a usrkával ze skleničky svůj poslední a nejúspěšnější destilační pokus. Den byl horký a nepříjemně páchnoucí výpary, které stoupaly z kanálů, téměř vyrážely člověku dech, ale večerní vánek od moře, proudící otevřenými okny, byl chladivý a líbezný. V jeho útrobách stažených opaskem spočíval chutný hovězí řízek upečený na grilu s dřevěným uhlím, který pocházel z jeho vynálezecké dílny, a podávaný s rozmačkanými krenoj a chlebem upečeným z mouky pomleté v jeho nedávno vynalezeném mlýně. Ijale si při mytí nádobí v kuchyni zpívala a Mikah horlivě protahoval trubky destilačního aparátu kartáčem, když je čistil od usazenin z poslední várky.

„Víš jistě, že si se mnou nedáš panáka?” zeptal se Jason překypoval koncentrátem lidské laskavosti.

„Víno činí posměvače, a nápoj opojný nepokojného… Přísloví,” zarecitoval Mikah, jak jen nejlépe dovedl.

„Víno, jenž obveseluje srdce člověka. Žalm. Tu knihu jsem četl taky. Ale když už nechceš posedět přátelsky u skleničky, proč si nedopřeješ pohár osvěžující vody a trochu odpočinku? Práce může počkat do rána.”

„Jsem tvým otrokem,” připomenul ponuře Mikah a letmo se dotkl železného kruhu, který měl kolem krku, pak se vrátil ke své práci.

„Za to si však můžeš sám. Kdybych ti mohl jen trochu věřit, dal bych ti svobodu. Vlastně, proč to neudělám? Jen mi dej svoje slovo, že na mě už žádné podrazy nebudeš vymýšlet, a já tě toho železa na krku zbavím, dřív než řekneš antipostpseudosocialismus. Myslím, že to mám u Hertuga tak dobré, že bych zvládl všechny komplikace, které bys mohl způsobit. Co říkáš? By je tvoje konverzace omezená, je to aspoň dvakrát lepší než cokoli, s čím se na této planetě můžu setkat.”

Mikah se znovu dotkl železného kruhu a zatvářil se nerozhodně, ale jen na okamžik. Pak vykřikl: „Ne!”, a ucukl prsty, jako by si je spálil. „Odstup, satane! Zmiz! Nedám ti žádný slib, ani nevložím svou čest ve svár s někým, jako jsi ty. Lépe sloužit v otroctví až do dne osvobození, kdy uzřím, jak tě soudí za takové zločiny, jako je tento, jak stojíš před tribunálem spravedlnosti, jak jsi odsouzen a popraven.”

„No, pokud jde o tvoje přání, není o čem pochybovat.” Jason uznale vyprázdnil skleničku a znovu ji naplnil. „Doufám, že se splní, aspoň ten den osvobození — na to, co má být potom správné, se naše názory, jak vidím, rozcházejí. Ale přemýšlela někdy o tom, jak ten den osvobození může být daleko? A co děláš pro to, aby nastal?”

„Nemohu dělat nic — jsem otrok!”

„Jo, a oba víme proč. Ale kromě toho, kdybys nebyl otrok, myslí, že bys dokázal něco víc? Odpovím za tebe. Ne. Jenže já dokážu a už jsem na pár řešení přišel. Zaprvé, na této zapomenuté planetě nikdo kromě nás z jiného světa není. Sehnal jsem pár krystalů, které nádherně rezonují, a postavil krystalové rádio. Nezaslechl jsem nic jiného než atmosférický šum a svoje posvátné SOS.”

„O jakém rouhání to hovoří?”

„Nezmínil jsem se ti? Postavil jsem jednoduchou vysílačku, zakamuflovanou jako elektrické modlitební kolo, a věřící od prvního dne vysílají náboženské poselství.”

„Je ti něco nedotknutelné, ty bezbožníku?”

„O tom si promluvíme jindy — i když nechápu, proti čemu teď vznáší námitky. Chceš tím říct, že uznáváš to podvodné náboženství s mocným bohem Elektro a vším tím ostatním? Měl bys být rád, že jsem věřící účelně využil k něčemu užitečnému. Jestli se někdy nějaká kosmická loď dostane poblíž atmosféry této planety, zachytí volání o pomoc a zamíří sem.”