„Vždycky jsme to dělali takto, a co bylo dost dobré pro naše předky…”

„To vím, to vím, nemusíš citát dokončovat. Na této planetě jsem něco podobného už slyšel.” Ozbrojení sciuloj s tasenými dýkami se k němu opět začali přibližovat. „Podívej, Hertugu, chceš, aby mě zabili, nebo ne? Dej to svým mládencům na vědomost.”

„Nezabíjejte ho,” rozhodl Hertug po chvilce uvažování. „To, co říká, je možná pravda. Třeba nám bude moci pomáhat při obsluhování našich posvátných strojů.”

Když nebezpečí na chvíli pominulo, Jason si prohlédl velký, neforemný aparát, který vyplňoval vzdálený konec místnosti, a tentokrát se přemohl, aby svému zděšení nedal volný průchod. „Mám za to, že tenhleten posvátný zázrak je váš svatý telegraf.”

„Právě ten,” potvrdil Hertug uctivým tónem. Jason se zachvěl. Od stropu se snášely měděné dráty a vedly do nedbale navinutého elektromagnetu, umístěného poblíž kyvadlového ramena z páskového železa. Když elektromagnetem procházel proud, rameno se k němu přitáhlo, a když se proud přerušil, závaží na konci kyvadla je vrátilo zhruba do vertikální polohy. Ke spodní části závaží bylo uchyceno ostré kovové rydlo, jehož špice se bořila do voskové vrstvičky na dlouhém pásku z mědi. Tento pásek probíhal v drážkách tak, že se pohyboval v pravém úhlu ke kyvu kyvadla a byl tažen vpřed systémem do sebe zapadajících dřevěných ozubených kol poháněných závažím.

Rachotící mechanismus se trhnutím probral k životu, ještě když si ho Jason prohlížel. Elektromagnet zabzučel, kyvadlo sebou škublo, jehla vryla do vosku zářez a ozubená kola zaskřípala — šňůra připevněná v otvoru na konci pásku se napnula a začala táhnout pásek vpřed. Bdělí sciuloj byli připraveni založit další povoskovaný pásek, až se první vyčerpá.

Vedle přístroje se pásky polévaly červenou kapalinou, aby se zpráva zviditelnila. Kapalina po povrchu vosku stékala, ale zachytila se v zářezech vyrytých jehlou. Na páscích se objevila klikatá červená čára, táhnoucí se po celé jejich délce, která měla hroty tvaru V v místech, kde se rycí jehla odklonila. Pásky se přenesly na dlouhý stůl, kde se kódovaná informace okopírovala na břidlicové tabulky. Bráno celkově, jejich způsob přenosu informací byl zdlouhavý, těžkopádný a nevhodný. Jason si promnul ruce.

„Ó Hertugu z Perssonoj,” zanotoval, „prohlédl jsem si vaše svaté zázraky a stanul omráčen úžasem, skutečně omráčen úžasem. Pouhý smrtelník je dalek toho, aby zlepšil dílo bohů, ale je v mých schopnostech předat ti jiná tajemství elektřiny, která bohové svěřili mně.”

„Jako je co?” přimhouřil oči Hertug.

„Jako je… no, jak se tomu říká v esperantu… jako je akumulatoro. Znáš to?”

„O tom slově se zmiňují některé ze starších posvátných textů, ale to je vše, co o něm vím.” Nyní si Hertug olízl rty.

„Připrav se tedy napsat novou kapitolu, protože ti hodlám věnovat leydenskou láhev, zdarma a beze cla, včetně úplného návodu, jak dosáhnout víc. Je to způsob, jak dostat elektřinu do láhve, stejně jako by to byla voda. Později se třeba dostaneme k pokrokovějším bateriím.”

„Jestli dokážeš takovou věc udělat, dočkáš se příslušné odměny. Neuspěješ a budeš…”

„Jen žádné hrozby, Hertugu — tuto frázi máme už dávno za sebou. A ani žádné odměny. Říkal jsem ti, že to bude vzorek bez ceny a bez nároků na nějaké výhody — snad až na to, že se během práce budu těšit z určitého fyzického pohodlí: žádná želízka na nohou, přísun krenoj a vody a tak. Jestliže se ti bude láhev líbit a budeš chtít další věci, pak uzavřeme dohodu. Souhlasíš?”

„Tvoje požadavky zvážím,” odpověděl Hertug.

„Bude stačit prosté ano nebo ne. O co bys za takových podmínek mohl přijít?”

„Tvoji společníci budou drženi v zajetí a budou okamžitě zabiti, jestli podmínky nedodržíš.”

„To je báječný nápad. A jestli budeš chtít toho, co se jmenuje Mikah, pořádně zaměstnat — například namáhavou prací — budu náramně spokojen. A budu potřebovat některé speciální materiály, které tady nevidím. Nádobu s širokým hrdlem a dost velké množství cínu.”

„Cínu? To neznám.”

„Ale ano, znáš. Je to bílý kov, který směrujete s mědí, abyste získali bronz.”

„Stano. Toho máme dost.”

„Nechej ty věci přinést někam sem a já se pustím do práce.” Teoreticky není nijak obtížné leydenskou láhev udělat — pokud jsou všechny potřebné materiály po ruce. A to byl největší Jasonův problém.

Perssonoj se foukáním skla nezabývali, ale vše, co potřebovali, nakoupili od klanu Vitristoj, kteří pracovali ve svých tajných pecích. Tito foukači skla vyráběli několik druhů lahví na zásoby, baňky, sklenice na pití, hrbolaté skleněné tácy a půl tuctu dalších předmětů. Žádná z jejich lahví se však k požadovanému účelu nedala přizpůsobit a Vitristoj zděsil Jasonův požadavek, aby vyrobili novou láhev podle jeho specifikace. Jejich zděšení z největší části otupila nabídka na dobrý výdělek, a poté, co si pořádně prohlédli modely, které Jason zformoval z hlíny, váhavě svolili, že za závratnou sumu podobnou láhev vyrobí.

Hertug se svíjel jako had, ale nakonec požadovaný počet vyražených zlatých mincí, navlečených na drát, zaplatil. „Zemřeš úděsnou smrtí,” řekl Jasonovi, „jestli tvůj akumulatoro nebude fungovat.”

„Věř a vše se v dobré obrátí,” ujistil ho Jason a zaměřil svou pozornost na kovotepce, kteří přímo trpěli, když se pokoušeli vyklepat cínový plech na tenkou fólii.

Od chvíle, kdy je přivlekli do tvrze Perssonoj, Jason Mikaha a Ijale neviděl, ale neměl o ně starost. Ijale byla životu otrokyně dobře přizpůsobena a do žádného maléru se nedostane, mezitím co si Jason bude získávat Hertuga svými zázračnými znalostmi elektřiny. Mikah však na život otroka zvyklý nebyl, a Jason se jen utěšoval nadějí, že se dostane do nepříjemností, z nichž vyvázne pouze s újmou na zdraví. Po posledním neúspěchu se Jasonův zásobník dobré vůle pro tohoto člověka vyčerpal.

„Už je tady,” oznámil Hertug, a když Jason ze skleněné nádoby odstraňoval ochranný obal, stál se svými sciuloj kolem a stejně podezřívavě bručel.

„Ujde,” usoudil Jason, když držel nádobu proti světlu, aby zjistil, jak má tlusté stěny. „Až na to, že by se do ní vlezlo tak dvacet litrů — asi čtyřikrát tolik než do modelu, který jsem jim poslal.”

„Za velké peníze velká láhev,” poučil ho Hertug. „Tak je to správné. Proč si stěžuješ? Bojíš se, že neuspěješ?”

„Ničeho se nebojím. Dá to jenom víc práce dělat takhle velký přístroj. A může být i nebezpečné — takové leydenské láhve mohou pojmout mimořádně velký náboj.”

Aniž bral přihlížející na vědomí, potáhl láhev zvenčí i zevnitř do výše asi dvou třetin ode dna pruhy tenké fólie. Pak vyřezal zátku z gumi, materiálu podobného kaučuku, který měl dobré izolační vlastnosti, a vyvrtal do ní otvor. Perssonoj udiveně přihlíželi, když otvorem prostrkával železnou tyčku a k jejímu delšímu konci připevňoval krátký železný řetízek a ke kratšímu železnou kouli.

„Hotovo,” oznámil.

„Ale… co to dělá?” zeptal se zaraženě Hertug.

„Předvedu.” Zasunul zátku do širokého hrdla láhve tak, že řetízek spočíval na fólii vlepené dovnitř. Ukázal na kouli, která vyčnívala nahoře. „Ta je připojena k zápornému pólu vašeho generátoru — elektřina teče tyčkou a řetízkem a hromadí se na tenké fólii. Necháme generátor běžet, dokud se láhev nenaplní, pak přívod odpojíme. Láhev pak bude držet elektrický náboj, který lze odebírat napojením na tu železnou kouli. Rozumíte?”

„Je to blázen!” zakdákal jeden z postarších sciuloj a bránil se nakažlivé nepříčetnosti tak, že vedle svého spánku kroužil ukazováčkem.

„Počkej a uvidí,” řekl Jason s klidem, který vůbec nepochoval. Leydenskou láhev vyrobil podle neurčité vzpomínky na ilustraci v učebnici, kterou kdysi v mládí četl, a nebylo jisté, zda vyrobený model bude fungovat. Uzemnil kladný pól generátoru, pak udělal totéž u vnějšího polepu láhve tak, že od fólie natáhl drát ke kovovému špičatému kolíku zatlučenému přes prasklinu v dlaždici na podlaze do vlhké země.