Stovky lidí beze spěchu mířily k raketě. Usmívali se na Vedu nebo ji zdravili zvednutím ruky mnohem častěji než Dara Vetra nebo Rena Boze.

„Jste populární, Vedo,“ poznamenal Ren. „Způsobuje to práce historičky nebo vaše pověstná krása?“

„Ani jedno, ani druhé. Při svém zaměstnání a práci na veřejnosti stýkám se ustavičně a širokým okruhem lidí. Vy a Veter se buď zavřete v laboratořích, nebo pracujete intenzívně o samotě, dlouho do noci. Konáte pro lidstvo mnohem větší a významnější práci než já, ale váš obor není lidskému srdci nejbližší. Čara Nandi a Evda Nal jsou daleko známější než já…“

„Opět výtka naší technické civilizaci?“ opáčil vesele Dar Veter.

„Ne naší, ale přežitkům dřívějších osudných omylů. Naši předkové již před tisíciletími věděli, že umění a rozvoj lidských citů jsou pro společnost stejně důležité jako věda.“

„Pokud jde o vzájemné vztahy lidí?“ projevil zájem fyzik.

„Právě!“

„Kterýsi mudrc ve starověku řekl, že nejobtížnější věcí na Zemi je uchránit. radost,“ prohodil Dar Veter. „Pohleďte, tamhle je další věrný spojenec Vedy!“

Přímo k nim šel dlouhým lehkým krokem Mven Mas, upoutávaje všeobecnou pozornost svou ohromnou postavou.

„Čařin tanec skončil,“ dovtípila se Veda. „Brzy se objeví. i posádka Labutě.“

„Být na jejich místě, šel bych sem pěšky a co možná nejpomaleji,“ řekl pojednou Dar Veter.

„Začal ses bouřit?“ Veda ho vzala podpaží.

„Ovšem. Pro mne je trýznivé pomyslit si, že odcházejí navždy a že už nikdy neuvidím tuhle raketu. Něco v mém nitru protestuje proti takovému předurčení k zániku. Pravděpodobně proto, že tam budou lidé mně blízcí.“

„Proto patrně ne,“ vmísil se do rozmluvy Mven, který k nim docházel a jehož bystrý sluch zachytil z dálky Vetrova slova. „Je to věčný protest člověka proti neúprosnému času.“

„Podzimní smutek?“ zeptal se trochu posměšně Ren Boz, usmívaje se na druha očima.

„Všiml jste si, že podzim v mírných šířkách a jeho smutek milují právě lidé nejenergičtější, nejoptimističtější a hluboce cítící?“ opáčil Mven Mas a pohladil přítele po rameni.

„Správný postřeh,“ nadchla se Veda. „Velmi starý…“

„Dare Vetře, jste na nástupišti? Dare Vetře, jste na nástupišti?“ zahřmělo odkudsi z výšky po levé straně. „Volá vás Junij Ant k televizof.onu do ústřední budovy. Junij Ant vás volá. Přijďte k televizofonu do ústřední budovy…“

Ren sebou škubl a napřímil se. „Dare, mohu jít s vámi?“

„Jděte místo mne. Vy můžete odlet zmeškat. Junij Ant po starém zvyku rád ukazuje přímé pozorování, a ne zápis. V tom se shodli s Mvenem Masem.“

Kosmické letiště mělo mohutný TVF a polokulovitou obrazovku. Ren Boz vstoupil do tiché okrouhlé místnosti. Dozorčí operatér cvakl spínačem a ukázal na pravou boční obrazovku, kde se objevil vzrušený Junij Ant. Pozorně si fyzika prohlédl, pak pochopil, proč Dar Veter nepřišel sám, a pokynul Renu Bozuvi.

„Také jsem nechtěl podívat na odlet. Ale je právě průzkumný poslech mimo program v předešlém směru a na vlnovém rozsahu 62/77. Zvedněte kráter pro směrové záření a zaměřte na observatoř. Já přehodím paprsek vektoru přes Středozemní moře přímo na El Chomru. Chytejte v prázdném půlkruhu a zapněte polokulovitou obrazovku.“ Junij Ant pohlédl stranou a dodal: „Rychleji!“

Zkušený vědec vyplnil příkaz za dvě minuty. V hloubce polokulovité obrazovky se vynořil obraz gigantické galaxie, v níž oba vědci bezpečně poznali dávno známou mlhovinu v Andromedě čili M 31.

V nejbližším vnějším závitu její spirály, téměř uprostřed čočkovitého disku obrovské galaxie, zaplálo světlo. Odpojila se tam soustava hvězd, která vypadala jako nepatrné vlákénko, ale byla to nesporně obrovská větev, dlouhá jistě sto parseků. Světlo začalo růst a zároveň se zvětšovalo „vlákénko“, zatím co galaxie zmizela, neboť se rozptýlila za hranice zorného pole. Přes obrazovku se natáhl proud rudých a žlutých hvězd. Ze světelného bodu se stalo malé kolečko a svítilo na samém konci proudu. Od kraje se oddělila oranžová hvězda spektrální třídy K. Kolem ní obíhaly sotva znatelné tečky planet. Na jedné z nich se rozprostřel kroužek světla. A najednou všechno zavířilo v rudých záblescích a sršících jiskrách. Ren Boz zavřel oči…

„Výbuch,“ řekl z boční obrazovky Junit Ant. „Ukázal jsem vám pozorování z minulého měsíce podle zápisu automatické paměti. Teď přepínám na přímý záběr.“

Na obrazovce jako dříve vířily jiskry a tmavočervené čáry světla.

„Zvláštní úkaz!“ vykřikl fyzik. „Jak si ten výbuch vysvětlujete?“

„Později. Ted znovu začíná přenos. Ale co považujete za zvláštní?“

„Rudé spektrum výbuchu. Mlhovina v Andromedě má fialový posuv ve spektru, to znamená, že se k nám přibližuje.“

„Výbuch nemá k Andromedě žádný vztah. To je místní jev.“

„Myslíte si, že jejich odpalovací stanice je náhodné vysunuta pna samý kraj galaxie, do zóny, která je od centra ještě dál, než oblast Slunce v naší Galaxii?“

Junij Ant přelétl Rena skeptickým pohledem.

„Vy jste ochoten diskutovat v kterémkoli okamžiku, a zapomínáte, že s námi mluví mlhovina v Andromedě ze vzdálenosti čtyř set padesáti tisíc parseků.“

„Ach ano!“ posmutněl Ren Boz. „Lépe kdybyste řekl ze vzdálenosti půldruhého miliónu světelných let. Zpráva byla odeslána před patnácti tisíci stoletími.“

„A my teď vidíme to, co nastoupilo cestu vesmírem dávno před dobou ledovou a vznikem člověka na Zemi!“ Junij Ant viditelně zjihl.

Rudé čáry začaly vířit pomaleji, obrazovka ztemněla a vtom zaplála znovu. Ve skoupém světle se dala stěží rozeznat zšeřelá plochá rovina, posetá divnými stavbami houbovitého tvaru. Blíže k přednímu kraji viditelného úseku zářil chladně obrovský modrý kruh se zjevně kovovým povrchem. Přesně uprostřed kruhu visely nad sebou dva velké dvojvypuklé disky. Ne, nevisely, nýbrž pomalu vystupovaly stále výš. Rovina zmizela a na obrazovce zůstal jen jeden z disků, dole vypouklejší než nahoře, s hrubými spirálovými žebry po obou stranách.

„To jsou oni… oni!“ volali vědci o překot, nebol poznali, že kolos na obraze se úplně shoduje s fotografiemi a nákresy spirálového disku, který sedmatřicátá výprava objevila na planetě železné hvězdy.

Znovu zavichřily rudé čáry — a obrazovka zhasla. Ren Boz čekal, neodvažuje se ani na vteřinu odpoutat od ní zrak. První lidský pohled, který se letmo dotkl života a myšlení jiné galaxie! Ale obrazovka se už nerozsvítila. Na boční desce televizofonu promluvil Junit Ant.

„Zpráva se přerušila. Nemůžeme už déle čekat a odnímat zemskou energii. Otřáslo by to celou planetou. Musíme požádat Radu Ekonomiky, aby se mimoprogramní poslechy zdvojnásobily, ale to nebude možné dřív než za rok, po ztrátách, které vznikly vysláním Labutě. Teď víme, že hvězdolet na planetě železné hvězdy je odtud. Kdyby ho Erg Noor neobjevil, nepochopili bychom nic z toho, co jsme právě viděli.“

„A tenhle disk letěl odtamtud? Jak dlouho vlastně letěl?“ zeptal se Ren Boz jakoby pro sebe.

„Putoval mrtvý asi dva milióny let prostorem dělícím obě galaxie,“ odpověděl drsně Junij Ant, „až našel útočiště na planetě hvězdy T. Jejich hvězdolety jsou nepochybně zařízeny tak, že přistávají automaticky, bez ohledu na to, že po tisíce tisíců roků se nikdo živý nedotkl řídicích pák.“

„Možná, že» oni«žijí dlouho?“

„Ale ne milióny let, to odporuje zákonům termodynamiky,“ zdrženlivě odvětil Junij Ant. „A i když má spirálový disk opravdu kolosální rozměry, nemohl s sebou vzít lidi… myslící bytosti z celé planety. Ne, zatím ještě naše galaxie nemohou jedna druhé dosáhnout, ani si vyměňovat zprávy.“

„Budou moci!“ řekl přesvědčivě Ren Boz, rozloučil se s Junijem Antem a vydal se zpátky na startovací plochu kosmického letiště.

Dar Veter s Vedou a Čara s Mvenem Masem stáli trochu stranou dvou dlouhých řad vyprovázejících. Všechny hlavy se otočily k ústřední budově. Kolem nehlučně proletěla široká plošina, provázená máváním rukou a dokonce pozdravnými výkřiky, které si lidé ve společnosti dovolovali jen ve výjimečných případech. Bylo na ní všech dvaadvacet členů posádky Labutě.