Když Veda sklouzla dolů po vlhké černé hlíně, která pokrývala podlahu šikmého vchodu, byla stejně rozechvělá jako její nejmladší spolupracovnice.
Fantazie jí kreslila velkolepé sály, kde budou hermeticky uzavřené sejfy s filmotékami, nákresy a mapami, skříně s kotouči magnetofonových zápisů nebo s páskami strojů automatické paměti, regály se vzorci chemických sloučenin, slitin a léků. Očekávala, že v průzračných neprodyšných vitrínách uvidí vycpaná vyhynulá zvířata, preparáty rostlin, zkamenělé kostry vymřelých obyvatel planety. V duchu viděla obrazy nejproslavenějších malířů, zalité v silikolových deskách, celé galerie soch, které by ztělesňovaly nejkrásnější představitele lidstva, jeho vynikající pracovníky, mistrovsky zpodobená zvířata… Čekala modely pozoruhodných staveb, zápisy významných událostí, zvěčněné v kameni i v kovu…
Veda stále ještě snila, když se dostala do obrovské jeskyně, jejíž plocha činila asi tři až čtyři tisíce čtverečních metrů. Ve tmě se ztrácel srázně klenutý strop, z něhož visely dlouhé stalaktity, zářící v elektrickém světle. Sál byl vskutku velkolepý. Stroje a skříně ve výklencích stěn s hojnými žebry a výčnělky vápencových usazenin vrátily Vediny myšlenky do skutečnosti. Archeologové se s radostnými výkřiky rozběhli po obvodu sálu. Většinou tu byly vozy, na nichž si lidé v dávné minulosti velmi zakládali a které v éře Rozděleného Světa považovali za vrchol technického génia lidstva. Bůhvíproč tenkrát vyráběli spoustu aut, na jejichž měkkých sedadlech se mohlo převážet jen několik lidí. Konstrukce strojů byla elegantní, hybné i řídicí mechanismy svědčily o důvtipu, ale jinak to byly do nebe volající nesmysly. Statisíce se jich motalo po městských ulicích i silnicích a převážely sem tam lidi, kteří bůhvíproč pracovali daleko od svého bydliště, každý den spěchali do práce a opět se vraceli domů. Stroje byly při řízení nebezpečné, zabily velkou spoustu lidí, spálily miliardy tun drahocenných zásob organických látek, nashromážděných v geologické minulosti planety a zamořily atmosféru kysličníkem uhličitým. Archeologové pocítili zklamání, když uviděli, že podivné vozy zabírají v jeskyni tolik místa.
Ale na nízkých plošinách byly i mohutnější motory pístové a elektrické, reaktivní, turbínové i jaderné. Ve skleněných vitrínách pod silnou vrstvou vápencových usazenin řadily se vertikálně přístroje, patrně televizory, fotokamery, počítací stroje a podobné aparáty. Toto muzeum strojů, částečně rozpadlé v rezavý prach, ale zčásti dobře zachované, mělo velkou historickou cenu, neboť vrhalo světlo na technickou úroveň dávné doby, jejíž historické dokumenty většinou zmizely při válečných a politických zmatcích.
Věrná pomocnice Miiko Ejgoro, která znovu vyměnila milované moře za vlhké a tmavé podzemí, zpozorovala, že na konci sálu za širokým vápencovým sloupem se černá průchod. Ukázalo se, že sloup je kostrou stroje a u jeho paty ležela hromada prachu z plastické hmoty; byl to zbytek desky, která kdysi uzavírala průchod. Archeologové stoupali krok za krokem podél rudých kabelů za průzkumnými smykacími vozíky, až pronikli do druhé jeskyně; ležela skoro ve stejné rovině a zaplňovaly ji řady neprodyšných skleněných a kovových skříní. Dlouhý nápis z velikých písmen v angličtině obepínal kolmé stěny, místy už sesuté. Veda se neudržela a ve spěchu je dešifrovala.
S domýšlivostí, typickou pro starověký individualismus, stavitelé úkrytu sdělovali potomkům, že dosáhli vrcholů poznání a ukládají zde pro budoucnost své obrovské úspěchy.
Miiko pohrdavě pokrčila rameny.
„Už jenom z nápisu můžeme určit, že»Útočiště kultury «pochází z konce ÉRS, z posledních let existence staré společnosti. Pro všechna ta léta byla charakteristická pošetilá víra ve věčné trvání západní civilizace, jazyka, zvyků, morálky a vznešenosti tak zvaného bílého člověka. Nenávidím takovou civilizaci!“
„Miiko, líčíte minulost sice přesvědčivě, ale jednostranně. Mně se zjevují pod temnými obrysy kostry zcepenělého kapitalismu ti, kdo bojovali za budoucnost. Jejich budoucnost je naše přítomnost. Vidím množství mužů a žen, kteří hledali světlo v omezeném, skromném životě a byli natolik dobří, že pomáhali druhým, a tak silní, že je nezlomilo morální dusno okolního světa. A byli odvážní, šíleně odvážní…!“
„Ti, kdo zde ukrývali svou kulturu, nebyli takoví,“ namítla Miiko. „Pohleďte, jsou zde shromážděny jen předměty techniky. Vychloubali se technikou, a nepozorovali, že jejich morální a emocionální život upadá. Měli přezíravý poměr k minulosti a neviděli budoucnost!“
Veda si pomyslila, že Miiko má pravdu. Život předků, kteří vybudovali úkryt, byl by lehčí, kdyby dosažené výsledky dovedli porovnat se vším, co ještě zbývalo učinit pro skutečnou přestavbu světa a společnosti. Pak by jim jako na dlani vyvstala jejich zakouřená, ušpiněná planeta s vykácenými lesy, znečištěná papíry a rozbitým sklem, zdivem a rezavým železem. Pak by lépe pochopili, co mají dělat, a přestali by sami sebe oslepovat chválou.
Do třetího sálu vedla úzká šachta, spadající kolmo do hloubky dvaatřiceti metrů. Veda poslala Miiko s dvěma pomocníky pro přístroj s gamma paprsky na prosvěcování skříní, a sama začala prohlížet jeskyni, v níž nebyly ani vápencové usazeniny, ani naplaveniny hlíny. Nízké pravoúhlé vitríny z litého skla se pouze opotily, jak dovnitř proniklo vlhko. Když archeologové přitiskli oči ke sklům, rozeznali důmyslné výrobky ze zlata a platiny, zdobené drahokamy.
Z výrobků se dalo soudit, že starodávné relikvie pocházejí z doby, kdy lidé pokládali staré za cennější než nové, podle pradávného zvyku uctívání předků. Jako při čtení nápisu, i teď se Veda roztrpčila nad nesmyslným sebevědomím lidí, kteří předpokládali, že jejich vkus a chápání hodnot přetrvají beze změny desítky věků, a že vzdálení potomci je budou přijímat jako zákon.
Odlehlý konec jeskyně ústil do vysoké rovné chodby, která se šikmo svažovala do neznámé hloubky. Počitadla průzkumných smykacích robotů ukazovala na začátku chodby tři sta čtyři metry pod povrchem. Široké pukliny rozťaly převislé klenby na jednotlivé obrovské vápencové kvádry, vážící zřejmě tisíce tun. Veda zneklidněla. Zkušenost z mnoha podzemních výzkumů mladé ženě napovídala, že masa hornin u paty hřebene nemá stálou rovnováhu. Možná, že se posunula při zemětřeseních nebo při celkovém zdvihu pohoří, které za dobu od vybudování krytu vzrostlo o padesát metrů. Obyčejná archeologická expedice nemohla zpevnit obludnou masu, tak veliké úsilí mohly zdůvodnit jen cíle důležité pro hospodářství celé planety.
Zároveň však historická tajemství, ukrytá v tak hluboké jeskyni, mohla mít i technickou cenu, mohlo se přijít na zapomenuté, ale pro současnost užitečné vynálezy.
Bylo by moudré a obezřelé, kdyby upustili od dalšího průzkumu. Ale proč má vědec tak chránit svou vlastní osobu? Když milióny lidí konají nebezpečnou práci, když Dar Veter se soudruhy pracuje padesát sedm tisíc kilometrů nad Zemí a Erg Noor se chystá na cestu bez návratu! Žádný z obou lidí, jichž si Veda tak váží, by se nevzdal… Proto ani ona neustoupí…
Zásobní baterie, elektronový snímkovač, dva kyslíkové přístroje… Půjde společně s Miiko, která neví, co je strach, a nechají soudruhy, aby prozkoumali třetí sál…
Veda poradila svým spolupracovníkům, aby se najedli. Přinesli tabulky lisované potravy pro cestovatele, obsahující rychle stravitelné bílkoviny, cukry, směs vitamínů, hormonů a nervových stimulátorů s přípravky proti únavě. Veda však byla rozčilená a netrpělivá a nechtěla jíst. Miiko se objevila teprve za čtyřicet minut. Ukázalo se, že to nevydržela, aby neprosvítila několik skříní a nezjistila, co obsahují.
Nástupkyně japonských potápěček poděkovala své vedoucí pohledem a v okamžiku se přichystala.
Tenké červené kabely se táhly středem průchodu. Bledě fialové světlo samozářících plynových korun na hlavách žen nemohlo proniknout. tisíciletou tmou vpředu, kde byl sestup čím dál příkřejší. Se stropu dutě a stejnoměrně padaly velké studené kapky. Po stranách a zdola se ozývalo bublání vody, stékající mezi prasklinami. Řezavě vlhký vzduch v uzavřeném tmavém podzemí zůstával mrtvolně nehybný. Takové ticho bývá jen v jeskyních, kde je hlídá sama hmota zemské kůry, mrtvá, ustrnulá a bez citu. Na povrchu může být ticho sebehlubší, a přece v přírodě se dá vždycky vytušit skrytý, utajený život, pohyb vody, vzduchu nebo světla.
