„Čaro, to je Bet Lon, nový přítel…“

Obrátil se a zjistil, že matematik zmizel. Křikl tedy ze všech sil do tmy:

„Bete Lone, neodcházejte!“

„Já přijdu!“ ozval se z dálky silný hlas a nezněla v něm už ani trpkost, ani jízlivost.

Jeden z Čařiných společníků, zřejmě vedoucí skupiny, odepjal vzadu ze sedla signální lampu. Slabé světlo s neviditelným radiopaprskem vytrysklo k obloze. Mven se dovtípil, že čekají na letadlo. Všech pět členů skupiny byli mladí hoši, kteří si jako jeden z Herkulových činů vybrali dozorčí službu v boji proti škodlivým zvířatům na ostrově Zapomenutí. Čara se k nim připojila, aby našla Mvena Mase.

Když všichni usedli kolem majáku a Mven začal s nezbytnými dotazy, řekl mu vedoucí:

„Mýlíte se, jestli nás pokládáte za tak prozíravé; pomohla nám dívka se starořeckým jménem.“

„Onar!“ vykřikl Mven Mas.

„Ano, Onar. Náš oddíl přicházel od jihu k páté osadě, když se přihnala dívka polomrtvá únavou. Potvrdila zprávy o tygrech, kvůli nimž jsme sem přijeli a přesvědčila nás, že musíme jet bez prodlení za vámi; bála se, že vás šelmy mohou napadnout, až se budete vracet přes horu do městečka. A vidíte, málem jsme přišli pozdě.“

„Hned přiletí nákladní vrtulník a vaše dočasně ochrnuté nepřátele pošleme do rezervace. Ukáže-li se, že jsou to skutečně lidožrouti, budou je musit zlikvidovat. Ale nelze tak velkou vzácnost zahubit bez zkoušky.“

„Jaké zkoušky?“

Mladík povytáhl obočí.

„To je mimo naši kompetenci. Především je asi uklidní… Píchnou jim injekci pro snížení životní aktivity. Když se tygr na čas oslabí, naučí se mnoho věcí. Stejně naloží i s vašimi nepřáteli.“

Mladíkovu řeč přerušil silný vibrující tón. Shora se pomalu spouštěl černý stín. Louku zaplavilo oslňující světlo. Pruhované kočky zavřeli do měkkých kontejnerů pro křehké náklady. Nezřetelný kolos se znovu vznesl do tmy a odhalil planinu klidnému svitu hvězd. Jeden z pěti mladíků odletěl s tygry a jeho koně dostal Mven Mas.

Afričan a Čara jeli vedle sebe. Cesta klesala do údolí říčky Galle, při jejímž ústí na pobřeží byla lékařská stanice a základna pátracího oddílu.

„Poprvé co jsem na ostrově, jedu k moři,“ přerušil mlčení Mven. „Až dosud se mi zdálo, že moře je pro mne zapovězená hradba, která mi navždycky zatarasuje cestu do mého světa.“

„Ostrov byl pro vás novou školou?“ řekla Čara zpola tázavě a zpola radostně.

„Ano. Za krátkou dobu jsem mnoho prožil a promyslil. Všechny ty myšlenky mě už dávno znepokojovaly.“

Mven vyprávěl o svých dávných obavách, že lidstvo se vyvíjí příliš racionálně, příliš technicky a že opakuje ovšem ne tak pokřiveně — omyly starověku. Zdálo se mu, že úchvatné lidstvo na planetě Epsilonu Tukana mnohem víc pečovalo o dokonalost emocionální stránky duševního života člověka.

„Velmi jsem trpěla při pocitu neúplné harmonie se životem,“ odpověděla dívka po krátkém odmlčení. Potřebovala jsem mnohem víc něčeho ze starověku a mnohem méně ze svého okolí. Snila jsem o epoše neroztříštěných sil a citů, nahromaděných již prvotním výběrem v době Erota, který kdysi existoval v antickém Středomoří, a snažila jsem se vždycky probudit skutečnou sílu citů ve svých divácích. Ale dokonale mě pochopila asi jen Evda Nal.“

„A Mven Mas,“ dodal Afričan vážně a vyprávěl, jak se pro něho stala rudnu dcerou Tukana.

Dívka pozvedla tvář a v nesmělé záři nadcházejícího úsvitu Mven spatřil oči tak ohromné a hluboké, že pocítil lehkou závrať. Kousek popojel a rozesmál se.

„V románech o budoucnosti líčili nás kdysi naši předkové jako vetché rachitiky s nadměrně vyvinutou lebkou. Přestože zahubili a utrápili tisíce zvířat, nepřiblížili se k pochopení mozkového mechanismu člověka, protože se hrnuli s nožem tam, kde bylo zapotřebí nejjemnějších přístrojů v molekulárních a atomárních měřítkách. Dnes víme, že silná rozumová činnost vyžaduje mohutné tělo, plné životní energie, ale takové tělo vyvolává zároveň silné emoce.“

„A my jako dříve žijeme na řetězu rozumu,“ souhlasila Čara.

„Mnoho se už vykonalo, ale přece jen intelektuální stránka má značný předstih, kdežto emocionální zaostala… O ni je třeba pečovat, aby nepotřebovala rozum jako řetěz, nýbrž aby sama občas držela rozum na řetězu. To pro mne začalo být tak důležité, že chci o tom napsat knihu.“

„Ovšem!“ zvolala Čara vášnivě; trochu zrozpačitěla a pokračovala: „Málo znamenitých vědců se věnovalo studiu zákonů krásy a plnosti citů… Nemluvím o psychologii.“

„Rozumím vám!“ odpovídal Afričan, dívaje se zálibně na dívku, která v zanícení pozvedla ještě výš svou hrdou hlavu, vstříc paprskům, jež znovu zbarvily její p1eť měděným odstínem.

„Zůstali jsme pozadu!“ zvolala dívka, přitáhla uzdu a její kůň se okamžitě vyřítil kupředu.

Afričan ji dohonil a oba jeli starou cestou vedle sebe. Když dostihli své mladé přátele, přidrželi koně a Čara se obrátila k Mvenu Masovi.

„A co ta dívka, Onar?“

„Potřebuje žít ve Velkém Světě. Sama jste říkala, že zůstala na ostrově jenom náhodou, kvůli matce, která sem přijela a nedávno zemřela. Onar by se dobře pracovalo u Vedy, na vykopávkách jsou zapotřebí citlivé a něžné ženské ruce. Existuje ještě tisíc prací, kde je jich třeba. A nový Bet Lon, který se k nám vrátí, najde ji znovu a jinak…!“

Čara stáhla obočí a zadívala se upřeně na Mvena.

„A co vy — neodejdete od svých hvězd?“

„Ať je rozhodnutí Rady jakékoli, budu se dále zabývat vesmírem. Ale nejdřív musím napsat o…“

„O hvězdách lidských srdcí?“

„Ovšem, Čaro! V člověku se tají dech z jejich nekonečné rozmanitosti…“ Mven zmlkl, když zpozoroval, že na něj dívka hledí s něžným úsměvem. „Nesouhlasíte s tím?“

„Souhlasím, samozřejmě! Myslila jsem na váš pokus. Uskutečnil jste ho z vášnivé netrpělivosti, abyste dal lidem dokonalý svět. V tom jste také umělec, a ne vědec.“

„A co Ren Boz?“

„Pro něho byl pokus jen dalším krokem na cestě vědeckého bádání.“

„Omlouváte mne, Čaro?“

„Naprosto! A jsem přesvědčena, že ještě mnoho jiných lidí, většina!“

Mven si přehodil uzdu do levé ruky a pravou vztáhl k Čaře. Vjížděli do malé staniční osady.

Vlny Indického oceánu mírně hučely pod příkrým svahem. V jejich hukotu Mven slyšel rytmický sled basů v symfonii Ziga Zora o životě, který směřuje do vesmíru. A modré f, mocný a základní tón pozemské přírody, zpívalo nad mořem a nutilo člověka, aby odpovídal celým srdcem a splynul s přírodou, která ho zrodila.

Oceán — průzračný, zářící, nezanášený už odpadky a zbavený dravých žraloků, jedovatých ryb, měkkýšů i nebezpečných medúz, jako je život současného člověka prost zloby a strachu dávných dob. Ale kdesi v nekonečných prostorách oceánu existují ještě tajemná zákoutí, kde se uchovaly a klíčí zárodky škodlivého života, a jen bdělosti pátracích oddílů vděčíme za bezpečnost a čistotu oceánských vod.

Copak i v čisté mladé duši nevyroste znenadání zlá zavilost, hlupácká sebejistota, zvířecký egoismus? Nepodrobí-li se člověk autoritě společnosti, řídí-li se vlastní nerozumnou ctižádostí a osobními vášněmi, mužnost se mění v bezohlednost a tvořivá práce v sobeckou vychytralost, zatím co věrnost a sebeobětování se stávají baštou tyranie, nelítostného vykořisťování a ponižování… Slupka kázně a společenské kulturnosti se lehce odere, stačí, aby jedna či dvě generace žily špatně. Mven Mas nahlédl do tváře této šelmy zde, na ostrově Zapomenutí. Jestli se nezvládne a dostane volnost, rozbují se nestvůrný despotismus, který tolik století deptal lidstvo a vnucoval mu svou nestoudnou zvůli.

Nejpřekvapivější v historii Země je vznik neuhasitelné zášti ke kráse a vědění, projevující se zcela zákonitě u nevzdělanců. Nedůvěra, strach a nenávist pronikají všemi řády lidské společnosti, počínajíc strachem před primitivními čaroději i vědmami, a končíc vražděním myslitelů, kteří předstihli svou dobu v éře Rozděleného Světa. Něco podobného existovalo i na jiných planetách, které měly sice vyspělou civilizaci, ale nedovedly uchránit své společenské zřízení před oligarchií, vznikající znenadání a zákeřně v nejrozmanitějších, podobách… Mven si vzpomněl na zprávy Okruhu o obydlených světech, kde se nejvyšších vymožeností vědy používalo k zastrašování, mučení a trestání, ke čtení myšlenek a proměňování mas v pokorné poloidioty, ochotné vykonat sebezrůdnější příkazy. Výkřik o pomoc z této planety pronikl do Okruhu a letěl prostorem ještě mnoho století po smrti lidí, kteří jej vyslali, i po smrti jejich krutovládců.