V Akademii Nejvyšších Znalostí řídil podobné pokusy mladý matematik a fyzik Ren Boz. Jeho setkání s Mvenem Masem a přátelství, které následovalo, bylo předurčeno touto společnou touhou.

Teď se Ren Boz domnívá, že problém je tak propracován, aby se mohlo přistoupit k pokusu. Zkouška, jako vše, co souvisí s kosmickými měřítky, nemůže se provést laboratorní cestou. Obrovitost otázky vyžaduje také obrovský experiment. Ren Boz pokládá za nutné, aby se pokus provedl se silovou ztrátou veškeré zemské energie, včetně energie Ku z rezervní stanice v Antarktidě.

Pocit nebezpečí se zmocnil Dara Vetra, když upřeně hleděl do masových rozhořelých očí a na jeho chvějící se chřípí.

„Chcete vědět, jak bych jednal já?“ položil klidně rozhodující otázku.

Mven Mas kývl a jazykem si přejel vyprahlé rty.

„Já bych pokus nedělal,“ pronesl zřetelně Dar Veter a ignoroval při tom bolestnou grimasu, která se kmitla Afričanovou tváří. Vzápětí ale zmizela a méně bystrý společník by ji nezpozoroval.

„Myslil jsem si to,“ uklouzlo Mvenu Masovi.

„Proč tedy jste pokládal mou radu z důležitou?“

„Zdálo se mi, že vás dokážu přesvědčit.“

„Nu což, tak to zkuste! Poplavme k přátelům. Jistě už připravují potápěčské přístroje, aby si prohlédli koně!“

Veda zpívala a dva neznámé ženské hlasy ji doprovázely.

Když uviděla plovoucí muže, zamávala na ně, ohýbajíc při tom prsty zavřených dlaní po dětském způsobu. Píseň dozněla. V jedné z žen poznal Dar Veter Evdu Nal. Poprvé ji viděl bez bílého lékařského pláště. Její vysoká pružná postava od odrážela od ostatních bledou, dosud neopálenou pletí. Jak se zdálo, byla znamenitá psychiatrička poslední dobou velmi zaneprázdněna. Evdiny modročerné vlasy byly u spánků vysoko vyčesané a rozdělovala je rovná pěšinka. Vysedlé lícní kosti nad mírně vpadlými tvářemi zdůrazňovaly dlouze vykrojené černé oči s pozorným pohledem. Obličej nepatrně připomínal starou egyptskou sfingu, která stála od pradávna na pokraji pouště u pyramid, hrobek vládců nejstaršího státu na světě. Dnes, dvacet století po tom, co zmizela poušť, šumí na písku úrodné keře, a sfinga je pod skleněným poklopem, nemohoucím zakrýt prolákliny, které jí na tváři vyhlodal zub času.

Dar Veter si vzpomněl, že Evda Nal odvozuje svůj rodokmen od obyvatel Peru nebo Chile. Pozdravil ji po způsobu starých jihoamerických uctívačů Slunce.

„Práce s historiky vám prospěla,“ řekla Evda. „Poděkujte Vedě…“

Dar Veter se rychle obrátil k přítelkyni, ale Veda za ruku a přivedla k docela neznámé ženě.

„To je Čara Nandi! Jsme tu všichni na návštěvě u ní a malíře Karta Sana, protože oni žijí na tomto břehu už měsíc. Jejich pojízdný ateliér je na konci zálivu.

Dar Veter vztáhl ruku k mladé ženě, a ta něj pohlédla velkýma temně modrýma očima. Na okamžik zatajil dech, neboť v ženě bylo něco, co ji odlišovalo ode všech ostatních. Stála mezi Vedou Kong a Evdou Nal, jejichž půvab, vytříbený silným intelektem a kázní při dlouhodobé vědecké práci, přece jen bledl před neobyčejnou krásou cizinky.

„Vaše jméno se něčím podobá mému,“ pronesl Dar Veter. Koutky malých úst neznámé se zacukaly zadržovaným úsměvem.

„Asi tak, jako vy jste podobný mě, že?“

Dar Veter pohlédl na černou záplavu jejich hustých lesklých vlasů, které se mírně vlnily, a pak se vesele usmál na Vedu.

„Vetře, vy neumíte říkat ženám lichotky,“ řekla škádlivě Veda a naklonila hlavu na stranu.

„Copak je to nutné, dnes, kdy už jim nemusím lhát?“

„Nutné,“ zasáhla Evda Nal. „A tahle nutnost nikdy nepomine!“

„Budu rád, řeknete-li mi proč,“ zachmuřil se trochu Dar Veter.

„Za měsíc mám podzimní přednášku v Akademii Hoře a Radosti, a tam budu mluvit dost podrobně o bezprostředních emocích…“ Evda kývla na blížícího se Mvena Mase.

Afričan jako obvykle šel pravidelně a tiše. Dar Veter si všiml, že snědé Čařiny tváře se pokryly žhavým ruměncem, jako by dívčinou opálenou pletí prosvitlo slunce, které prostupovalo celé její tělo.

„Přivedu Rena Boze. Sedí tam, na skále.“

„Pojďme k němu,“ navrhla Veda, „a zároveň naproti Miiko.“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Přichází můj velitel. Slunce zapadlo, brzy začne práce.“

„Stát modelem je těžké, že?“ zeptala se Veda. „Jet o hotové hrdinství. Já bych to dělat nemohla.“

„Také jsem si myslila, že nebudu moci. Strhne-li vás však myšlenka umělcova, sami se stáváte účastníky tvůrčí práce. Hledáte vtělení obrazu ve vlastním těle… V každém pohybu, v každém posunku jsou tisíce odstínů! Zachycovat je jako odlétající tóny hudby…“

„Čaro, vy jste pro malíře pravý poklad!“

„Poklad!“ přerušil vedu zvučný bas. „A jak jsem ji objevil! To je neuvěřitelné!“ Malíř Kart San potřásl vysoko zvednutou mohutnou pěstí. Světlé vlasy se mu rozcuchaly ve větru, ošlehaný obličej zčervenal.

„Doprovoďte nás, máte-li čas,“ požádala ho Veda. „A vyprávějte!“

„Jsem špatný vypravěč. Ale stejně je to zajímavé. Zabývám se rekonstrukcí různých rasových typů, které existovaly ve starověku až do éry Rozděleného Světa. Po úspěchu mého obrazu ‘Dcera Gondwany’ jsem si usmyslil vytvořit jiný rasový typ. Tělesná krása je nejlepším výrazem rasy žijící po generace zdravým čistým životem. Každá rasa měla ve starověku vlastní dokonalost, vlastní měřítka krásy, vypěstovaná už v podmínkách primitivního života. Tak to chápeme my malíři, o nichž se říká, že zaostáváme za vrcholy kultury. Vždycky se to říkalo, patrně již za jeskynních lidí ve starší době kamenné. Ale nemluvím k věci… Vymyslil jsem si obraz ‘Dcera Thetidy’ čili Středozemního moře. V bájích starého Řecka, Kréty, Mezopotámie, Ameriky a Polynésie na mne silně zapůsobilo, že bohové vycházeli z moře. Co může být kouzelnější než řecký mýtus o Afrodité, která byla u starých Řeků bohyní lásky a krásy! Už samo jméno: Afrodité Anadyomené — zrozená z pěny, povstalá z moře… Bohyně, narozená z pěny, oplodněná svitem hvězd nad nočním mořem — který národ vymyslil něco poetičtějšího…!“

„Ze svitu hvězd a z mořské pěny,“ uslyšela Veda Kong šeptat Čaru a kradmo na dívku pohlédla.

Čařin pevný profil, jakoby vyřezaný ze dřeva nebo z kamene, připomínal starověké národy. Malý, rovný nepatrně zaoblený nos, čelo trochu skloněné odzadu, silná brada, a zejména velké rozpětí od nosu k uším — to všechno byly charakteristické rysy národů antického Středomoří, které se odrážely v Čařině obličeji.

Veda si ji nepozorovaně prohlédla od hlavy k patě a pomyslila si, že všeho má tak trochu příliš. Příliš hladkou pleť, příliš útlý pas, příliš široká stehna… A chodí nápadně zpříma, takže její pevná ňadra příliš vynikají. Možná že malíř právě potřebuje, aby všechno bylo silně zdůrazněno?

Cestu jim přeťala hradba z kamenů, a Veda hned změnila představu, kterou si právě utvořila. Čara Nandi neobyčejně lehce přeskakovala z kamene na kámen, jako by tančila.

„Určitě má v sobě indickou krev,“ rozhodla Veda. „Zeptám se jí potom…“

„Abych mohl vytvořit ‘Dceru Thetidy’, pokračoval malíř, „musil jsem se přiblížit moři, spřátelit se s ním; vždyť moje Kréťanka se měla — stejně jako Afrodité — narodit z moře, ale tak, aby to pochopil každý. Když jsem se chystal malovat ‘Dceru Gondwany’, pracoval jsem tři roky na lesní stanici v rovníkové Africe. Po dokončení obrazu jsem vstoupil jako mechanik na poštovní vodní kluzák a dva roky jsem rozvážel po Atlantickém oceánu poštu pro všechy rybářské, bílkovinné a solné podniky, které tam plují na obrovských kovových vorech.

Jedno večer jsem řídil svůj člun ve Středním Atlantiku západně od Azor, kde se protiproud stéká se severním proudem. Tam jsou vždycky veliké vlny, ženou se jako hradby, jedna za druhou. Můj kluzák se hned vymršťoval pod nízká mračna, hned zas prudce letěl v propadlinách mezi vlnami. Šroub řval, a já stál na vysokém můstku vedle kormidelníka. A najednou — nikdy na to nezapomenu…!

Představte si, že se proti vám řítí vlna, vyšší než všechny ostatní. A na hřebeni té obrovské vlny, přímo pod nízkými mraky jako z růžové perleti stála dívka opálená do barvy rudého bronzu… Vzedmutá vlna se nesla tiše a dívka letěla, nesmírně vznešená ve své opuštěnosti uprostřed nekonečného oceánu. Můj kluzák se vymrštil vzhůru, proletěli jsem vedle dívky, a ta nám přívětivě zamávala. Hned jsem poznal, že sála na latu, víte, to je taková deska s akumulátorem a motorem, která se řídí nohama.“