Neznámý hlas vyprávěl o událostech, které se staly sedm měsíců po vysílání poslední zprávy na Zem. Parus pse poškodil už čtvrt století před tím, když přeťali pás kosmického ledu na kraji soustavy Vegy. Trhlinu v zadní části se podařilo ucpat a mohli pokračovat v cestě, ale narušila se tím přesná regulace ochranného pole motorů. Zápas se táhl dvacet let, ale nakonec musili motory zastavit. Ještě pět roků letěl Parus setrvačností, dokud se neodchýlil stranou, neboť samozřejmě ztratili přesný směr. Tehdy poslali první zprávu. Když se chystali odeslat druhou, uvízl kosmický letoun soustavě železné hvězdy. Další události se vyvíjely stejně jako v případě Tantry, jen s tím rozdílem, že hvězdolet, který zastavil jednou motory, nemohl vůbec uletět. Nemohl se stát ani oběžnicí planety, protože urychlující planetární motory na zádi korábu byly stejně neupotřebitelné jako motory anamezonové. Parus šťastně přistál na náhorní plošině blízkou moře. Posádka začala usilovně pracovat na třech úkolech: chtěli opravit motory, poslat výzvu k Zemi a prozkoumat neznámou planetu. Ale nestačili ani smontovat raketovou věž, když lidé začali nevysvětlitelně mizet. Nevraceli se ani ti, kdo je šli hledat. Přerušili průzkum planety. Když odcházeli sestrojovat věž, opouštěli raketu všichni společně a dlouhé přestávky mezi prací, která pro slinou gravitaci byla nesmírně vyčerpávající, trávili v těsně uzavřeném letounu. Ve spěchu, aby odeslali raketu, nezačali ani zkoumat cizí hvězdolet poblíž, který tu byl už zřejmě dlouho.
„To je disk!“ blesklo Nize hlavu. Vyměnila si pohled s náčelníkem, ten pochopil její myšlenku a souhlasně přikývl. Ze čtrnácti členů posádky zůstalo na Parusu jen osm živých lidí. Pak byla v deníku asi třídenní přestávka a další zprávy přednášel jasný ženský hlas:
„Dnes, devatenáctý den sedmého měsíce ve třistadvacátém třetím roce Okruhu, my, kdo zůstali naživu, dokončili jsme přípravu raketového vysílač. Zítra touto dobou…“
Kej Ber pohlédl instinktivně na hodinou stupnici podél ubíhajícího pásu. Ukazovala pět hodin ráno Parusova času, kdoví, kolik bylo podle času na planetě…
„Vypustíme spolehlivě promyšlené..“ tu se hlas přetrhl, pak zahovořil znovu, ale byl zastřenější a slabší, jako by se mluvící odvrátila od přijímače. „Zapínám! Znovu!..“
„Něco se stalo…!“ pravila Ingrid Ditra.
Z magnetofonu vylétávala chvatná, přidušená slova: „Zachránili se dva… Laik nedoskočila… Výtah… Dveře nestačili zavřít, teprve druhé! Mechanik Sach Kton se doplazil k motorům… udeříme do nich planetárními… je to jen zběsilost a hrůza — jinak nic! Ano, nic…“
Páska se nějakou dobu tiše otáčela a potom tentýž hlas promluvil znovu.
„Zdá se, že Kton přišel pozdě. Jsem sama, ale jem rozhodnuta. Dříve než začnu,“ hlas náhle zesílil a zazněl s přesvědčivou silou: „Přátele, najdete-li Parus, neopouštějte nikdy vlastní raktetu!“
Mluvící žena hlasitě povzdechla a řekla tiše, jakoby pro sebe:
„Musím se dozvědět, co je s Ktonem. Až se vrátím, vysvětlím to podrobněji…“
Ozval se náraz, a páska se odvíjela dál ještě asi dvacet minut, než cívka skončila. Ale marně všichni napínali sluch — neznámá nemohla nic vysvětlit, protože patrně ani neměla možnost, aby se vrátila.
Erg Noor vypnul magnetofon a obrátila se k soudruhům.
„Naši bratři a sestry zahynuli, ale ještě nás chrání! Zdalipak i zde necítíte ruku silného člověka Země! V raketě jsem našli anamezon. Teď jsme dostali výstrahu, že tu na náš číhá smrtelné nebezpečí! Nevím, co to je, ale určitě to bude cizí život. Kdyby to byly kosmické živelné síly, nezahubily by jenom lidi, ale poškodily by i koráb. Teď když jsem získali takovou pomoc, bylo by hanba nezachránit se a nedopravit na zem objevy lidí z Parusu i svoje vlastní. Ať jejich veliké úsilí, jejich padesátiletý boj s vesmírem nepřijdou nazmar.“
„Jakpak se chcete zásobit palivem a nevyjít přitom z rakety?“ zeptal se Kej Ber.
„Proč nevyjít z rakety? Víte, že to je nemožné, že musíme vyjít a pracovat venku. Ale dostali jsme výstrahu a učiníme opatření…“
„Tuším, co to bude,“ řekl biolog Eon Tal, „baráž kolem pracoviště.“
„Nejenom to, ale i po celé cestě mezi hvězdolety, dodal Pur Chiss.
„Ovšem! Protože nevíme, co na nás číhá, zřídíme baráž dvojitou, jednak zářením, jednak proudem. Natáhneme vedení a po celé cestě vytvoříme světelný koridor. Za Parusem stojí nepoužitá raketa. Energie z ní nám vystačí na celou dobu práce.“
Hlava Biny Led udeřila o stůl. Lékařka i druhý astronom překonávajíce tíži, přisunuli sek omdlelé družce.
„Nic to není,“ oznámila Luma Lasvi. „Jen otřes a vyčerpání. Pomozte mi dopravit Binu do postele.“
I tak jednoduchá věc byla by si vyžádala spoustu času, kdyby mechanika Tarona nenapadlo upravit k tomu účelu automatický vozík. Na něm se postupně všech osm průzkumníků převezlo na lůžka. Byl nejvyšší čas k odpočinku, jinak by vyčerpaný lidský organismus určitě onemocněl, neboť se ještě nepřizpůsobil novým podmínkám. V těžkých okamžicích výpravy byl každý člověk nepostradatelný.
Brzy nato dva spojené automatické vozíky pro univerzální přepravu a silniční práce začaly upravovat cestu mezi hvězdolety. Mohutné kabely se táhly po obou stranách vyznačené dráhy. U obou hvězdoletů instalovali nízké pozorovací věže, jejichž kupole byly ze silné vrstvy silikoboru. Seděli v nich pozorovatelé, kteří chvíli co chvíli vysílali z pulzačních kamer vějíře prudkého smrtonosného záření po celé délce trati. Po dobu práce ani na okamžik neuhasínala světla silných reflektorů. A Parusově kýlu otevřeli hlavní uzávěr, rozebrali přepážky a připravili ke spuštění na vozíky čtyři nádrže s anamezonem a třicet válců s iontovými náboji. Naložit je na Tantru byl už mnohem větší problém, Nemohli otevřít svůj hvězdolet jako mrtvý Parus, neboť by otevřeli cestu i vražedným stvůrám cizího života. Proto si uzávěr jen připravili, odkryli vnitřní příčky a převezli z Parusu rezervní nádrže s tekutým vzduchem. Rozhodli se, že od chvíle, kdy otevřou příklop, budou vykládací chodbu proplachovat silným proudem stlačeného vzduchu, dokud nebudou s překladem kontejnerů hotovi. Kromě toho kryli bok kosmické lodi kaskádovým zářením.
Lidé postupně přivykali práci v ocelových „kostrách“, zvykli si trochu i na přitažlivost, která byla skoro trojnásobná. Polevily nesnesitelné bolesti v kostech, které je začaly trýznit krátce po přistání…
Přešlo několik pozemských dnů. Tajemné „nic“ se neobjevovalo. Teplota okolního vzduchu začala prudce klesat. Zvedl se uragán a hodinu od hodiny sílil. To zapadalo černé slunce, planeta se otáčela a pevnina s oběma hvězdolety přešla na „noční“ stranu. Ochlazení nebylo příliš náhlé díky konvekčním proudům, přenášení tepla z oceánu a silnému atmosférickému obalu. Přesto však uprostřed planetární noci nastoupil silný mráz. Lidé zapnuli ohřívače skafandrů a práce pokračovaly. Když se podařilo spustit z Parusu První kontejner a dopravit ho na Tantru, rozběsnil se na „východě“ nový uragán, mnohem silnější než při západu. Teplota rychle vystoupila nad nulu, proudy hutného vzduchu nesly velké množství vláhy, blesky otřásaly nebe. Uragán vzrostl natolik,že se hvězdolet začal chvět pod náporem strašlivého vichru.
Lidé soustředili veškeré úsilí, aby upevnili nádrž pod kýlem Tantry. Řev uragánu sílil, na náhorní rovině zavířily větrné sloupy, které silně připomínaly zemská tornáda. Pruh světla ukázal ohromný točitý sloup ze sněhu a prachu, jehož nálevkovité ústí se zvedalo proti nízké černé obloze. Vedení vysokého napětí se pod jeho tlakem zpřetrhalo a mezi ovíjejícími se dráty přeskakovaly a zářily modré jiskry. Nažloutlé světlo reflektoru u Parusu zhaslo, jako by je sfoukl vítr.
Erg Noor nařídil přerušit práci a skrýt se v raketě.
„Ale zůstal tam pozorovatel!“ volala geoložka Bina Led a ukázala na sotva znatelné světlo silikoborové věže.
„Vím, je tam Niza, hned se za ní vypravím,“ odpověděl náčelník výpravy.
„Proud se přerušil, a tajemné „nic“ se ujalo svých práv,“ namítla vážně Bina.
