Dopředu ne,
ani vzhůru můj zrak nesmí stoupat!
Černá Tartaru sluj
zazdívá milé krajiny nebes,
ke kterým dříve
v praotce svého radostný byt
já vzhlížela pohledem lásky!
Ach, Diova ty dcero,
jak ztracena jsi v hloubkách! —
Vy družky mých her!
Když květnatá údolí ona
nám sdruženým ještě kvetla,
na březích Alfea, jenž plál jak blankyt,
když v podvečer my máchaly se žertem
a věnce sobě pletly
a tajně pomýšlely na jinocha,
jemuž jsme věnčit chtěly skráň:
noc nebyla nám hluboká dost k šeptům
a nudné nebylo
nám opakovat vlídné vyprávění
a samo slunce
tak lehounce se nevyhouplo s lože stříbrného,
jak my jsme v jitřní rose, plny života,
koupaly růžové nohy! —
Ó dívky, dívky!
Vy, jež osaměle teď
se rozptýleny plížíte kol oněch zdrojů
a sbíráte květy,
jež já, ach, odvlečená,
pouštěla se svého klína,
teď zíráte za mnou, kam že jsem zmizela, kam!
Odervali mne, ach,
hbití ořové Orku;
přepevnou paží
mne sevřel neúprosný bůh!
Leč bůžek lásky se zvedl a k Olympu vzlet
což, svévolný Eróte, nemáš
dost na zemi, na nebi dost?
Musíš i plameny pekla
plameny svými zmnožit?
Stržena dolů
do těchto bezedných hlubin!
Královnou zde!
Královnou —?
Předmž jen stíny se kloní!
Beznadějná jejich je strast!
Beznadějný je zesnulých los,
a já ho neodvrátím.
Přísným soudům
vydal je osud;
a mezi nimi kráčím
já bohyně, královna já,
sama osudu rab!
Odplývající vodu
Tantalovi bych načerpat chtěla
a sladkými nasytit jej plody!
Ubohý ten stařec!
Trestán za touhu, k níž ho vylákali! —
