Nyní interviewováni: advokát rodiny Arrastovy, advokát Benoîtových, pán Martial z Arrastu, dva katoličtí poslanci a blízcí příbuzní obou rodin; u všech těch osobností převládá zaražený, zmatený tón.
Matin na svou pěst zjistí v pařížské kanceláři Canadian Pacific, že v lednu téhož dne, kdy pán Arrast přijel do Paříže za svými záležitostmi, předplatil jistý Mr Wye dvě místa na Lake Manitoba pro 11. květen. V březnu, téhož dne, kdy do Paříže zajela na dva dny slečna Benoîtová, v té době na delší návštěvě u svých rodičů, představila se v téže kanceláři mladistvá Mrs Wye a doplatila lístky; ale téhož dne byl v Paříži také pán z Arrastu, jehož jméno bylo nalezeno v knize jednoho hotelu vedle jména paní Wye. Konečně v lodní knize Lake Manitoba se nalézá dne 11. května jméno Mr et Mrs Wye, jakožto držitelů jedné manželské kabiny. Další shody, jako záležitosti zavazadel atd., pátrání v hotelích a zkoumání podpisů prokázaly úplnou jistotu, že zkrátka pán z Arrastu a slečna Benoîtová odpluli spolu do Quebecu na parníku Lake Manitoba pode jménem Wye. Triumf novinářské metody.
Ale noviny nejsou nasyceny a nemohou tuto aféru opustiti na tak zajímavém bodě. Všichni příbuzní jsou znovu interviewováni, ale nyní se zahalují v mlčení. Katolické kruhy jsou interviewovány a rozhořčeně odsuzují uprchlíka. Zpovědník paní z Arrastu mluví o poblouzení mysli. Zjistí se, že slečna Benoîtová měla kdysi poměr s mladým silničním úředníkem, jehož jméno není známo, a zvláštní zpravodaj ho marně hledá, interviewuje silniční úřady a dělnictvo atd. Zvláštní dopisovatel Matinu navštěvuje předsíň paní z Arrastu a interviewuje dobré příbuzenské duše, jež ošetřují zdrcenou paní, staré šlechtické panny, jež se vyslovují zdrželivě a důležitě; konečně se reportérovi podaří proniknouti až k opuštěné paní, a po prvních svých neopatrných slovech pozná, že ubohá žena doposud nezná provinění svého manžela. Zatím uprchlíkův bratr pán Martial ďAbbadie žádá, aby se noviny přestaly starati o tuto záležitost, jež se stala čistě rodinnou.
Ale nastává otázka, zda kanadské úřady nevyhostí “nepravidelný párek” jakožto tzv. nepohodlné cizince. Zpravodajové z Quebecu se dozvídají, že asi ano; v tom případě byl by uprchlý párek dopraven do Evropy toutéž lodí, kterou přijel (Lake Manitoba). Noviny přetřásají otázku, zda paní z Arrastu svému manželu po návratu odpustí. Šlechtické příbuzné z jejího okolí sdělují, že již je odpuštěno. A nyní Matin hledá prostředek, kterým by zájem veřejnosti protáhl ještě o jeden den; proto předloží fotografii a rukopis pána z Arrastu pařížským věštkyním, jež poznávají jeho charakter jako zlý, autoritativní a úskočný. Konečně Lake Manitoba doplula do Quebecu.
Na můstku očekávají zpravodajové s fotografickými aparáty; z lodi vystoupí párek vedený dvěma úředníky: Mr Wye, oholený (pán z Arrastu nosil silné roajalistické kníry!) a mladá Mrs Wye. Žurnalisté rychle interviewují. “Já nejsem pán z Arrastu,” prohlásí Mr Wye, “a jakživ jsem neslyšel toho jména.” Přesto přístavní úředníci proklestí párku cestu a dovedou jej prozatím do přístavního hospitálu, kde jsou umístěni odděleně.
Nyní trvá celý týden internování dvou francouzských přistěhovalců. Oba zprvu zapírají, pak se přiznají: je to pán ďAbbadie ďArrast a Mlle Benoît. Dobu svého věznění tráví tím, že neustále přecházejí spolu po koridoru a hovoří zcela klidně. Vůbec jejich klid a pevnost vzbudily v Kanadě nepříznivý podiv. Posléze úřady v Ottawě rozhodnou, že pán z Arrastu a slečna Benoîtová jsou vypovězeni z Kanady jako nepohodlní cizinci. Tedy pán ďAbbadie přijal své vypovězení, kdežto slečna Benoîtová podala proti němu rekurs; a tak po tomto týdnu byl pán z Arrastu naloděn sám na Lake Manitoba a vezen zpět do Evropy.
Zatím paní z Arrastu s nějakou příbuznou a jedním ze synáčků odjela do Paříže, snad “aby očekávala manžela”, jak hádají noviny. V Paříži na Gare ďOrléans očekává reportér; ale paní ve smutku podaří se uniknouti a odjeti do tichého hotelu v Champs Élysées; tam vystoupí, podlomená, a vejde dovnitř. V chodbě hotelu již čeká zpravodaj Matinu; ale paní ve smutku přejde beze slova, samaritánská průvodkyně řekne žurnalistovi spěšně několik slovíček, a zničená rodina se usídlí v hotelu. “Paní z Arrastu jsme doposud neviděli vyjíti z hotelu,” píše Matin po dvou dnech.
Avšak pán z Arrastu nevrací se sám a nestřežen; na Lake Manitoba jede zvláštní zpravodaj Matinu a vrhá denně radiogramy do Paříže. A tak víme všechno: Pán ďAbbadie ďArrast vychází málo, dívá se do vody, a když někdo na něj promluví, odstrčí ho, tváří se jako němý, zpívá jen mezi zuby nějakou melodii. Konečně se spřátelí se dvěma kanadskými farmáři. Nikdo z pasažérů nezná jeho osudu.
Když on je již v polovici cesty, dostala Mlle Benoît druhé nařízení vrátit se do Evropy; je naloděna na parník Empress of Ireland, patřící téže společnosti (Canadian Pacific) a vezoucí do Anglie deputaci kanadských důstojníků ke korunovaci nového krále. Také touto lodí jede zvláštní zpravodaj Matinu, aby pozoroval mladou dívku; slečna Benoîtová málo vychází, jí s chutí a nemluví s nikým, neboť neumí anglicky.
Zatím Lake Manitoba s Abbadiem se blíží k Anglii, a v tu chvíli se podařilo Martialovi z Arrastu, bratru uprchlíkovu, a paní z Arrastu bez vědomí žurnalistiky proniknouti až do Liverpoolu, aby očekávali vracejícího se člena rodiny. Martial z Arrastu posílá na Lake Manitoba jiskrový telegram: “Pána z Arrastu očekává jeho bratr.” Ale uprchlík odpovídá ke kapitánovi: “Neznám žádného bratra a nepřeji si setkati se s ním.” Avšak přesto Martial sedne na parník, jenž jede proti Lake Manitoba, a potká loď se ztraceným bratrem ještě na volném moři. Na dané znamení se Lake Manitoba zastaví, druhý parník se přiblíží a po můstku přeběhne pán Martial. Pán ďAbbadie ďArrast mluví se svými farmáři; ale dříve než ho mohl bratr poznati, uskočí a zmizí na schodišti. Nikdo z přítomných neví, kde je jeho kabina. Konečně kapitán jde zprostředkovati; ale pán ďAbbadie ďArrast odpovídá jen krátkými lístky po groomovi, že svého bratra nezná, že nezná žádné rodiny, že nechce nikoho viděti. Zpravodaj Matinu pak oznamuje, že pán Martial z Arrastu plakal na lavičce až do příjezdu do Liverpoolu.
V Liverpoolu na přístavišti se tlačí zástup francouzských a anglických žurnalistů; Lake Manitoba přistála a první pasažér, jenž přeběhl můstek, byl pán Abbadie z Arrastu; přeběhl a odstrčil čekající žurnalisty (dosti surově, jak psaly noviny) a utíkal z přístavu; to bylo již večer. Zástup novinářů za ním, v automobilech; pán z Arrastu prchal se svým balíčkem po ulicích, až zašel do nějakého hotelu; ale za pět minut vyběhl z hotelu opět se svým tlumokem a prchal dále; žurnalisté za ním. Prchající se zmýlil v cestě a zaběhl do doků; a nyní stíhali ho žurnalisté v noci přes doky, a když už ho doháněli, podařilo se mu přeběhnouti před jedoucím nákladním vlakem, zatímco stihatelé musili čekati u spuštěných závor; a když vlak přejel, pán ďAbbadie ďArrast už zmizel.
Poslední pasažér, jenž vyšel z Lake Manitoba, byl pán Martial z Arrastu; ten šel domů pomalu, též pěšky, do hotelu, kde čekala paní z Arrastu marně na svého manžela.
Hotel, v němž se uprchlý pán Abbadie usídlil, zůstal v té době nezjištěn.
Zatím z paluby Empress of Ireland, lodi, po níž jela Mlle Benoît, druhý reportér Matinu posílal denní radiogramy: že Mlle Benoît flirtuje s jedním kanadským důstojníkem, že se s ním baví pomocí slovníku, je krajně veselá a již důvěrná, chodí s ním po palubě zavěšená atd. Reportérovi se poštěstilo mluviti s ní o hudbě. Kanadští důstojníci se konečně dozvěděli, kdo je tato pasažérka, a od té doby se tísní všechno obecenstvo na lodi tam, kde ona je, a prohlíží si ji; je prý velice hezká. V té době se již její loď blíží k Liverpoolu, a z prvního parníku, který jede naproti, přestoupí na palubu Empress of lreland nový zpravodaj Matinu.
Tento pán vidí tu tedy hezkou dívku stojící na palubě u zábradlí, přistoupí beze všeho k ní a řekne: “Pohleďte na ty kolosální přístavní budovy, na ty stojící lodě, na břehy Merseye v mlze ozářené sluncem; slečno Benoîtová, neřekla byste, že je to jako krásný obraz starých holandských krajinářů?” Mlle Benoît se pomalu obrátila a řekla: “Vy mne znáte?” A nyní počal pravidelný interview.
