Jednou šli dlouhým černým lesem a byla už noc a byla zima. O půlnoci přišli k osamělé hospodě v lese. Dědeček tulák zatloukl na dveře, a přišel mu otevřít hospodský Jíra, a ten Jíra byl loupežník. Dědeček ukazoval rukama, aby ho Jíra jako nechal někde přespat, na půdě nebo v chlívku; ale Jíra jen hrozně zaklel a zabouchl starému tulákovi dveře před nosem. Dědeček se ohlíží a vidí psí boudu, kde leží ohromný pes, a to byl krvavý vlkodlak. Ale dědeček se docela nic nebojí a šourá se k boudě; a ten zlý vlkodlak pěkně vstane, zamete trochu ocasem a pustí dědu do své teplé boudy. Tu si řekl zlodějíček: A to já si tam také lehnu. A žene se k boudě. Ale vlkodlak vyskočí, vycení zuby a v prsou mu to začne strašně vrčet, jako by se tam něco chtělo utrhnout; když se to utrhne, bude to, lidičky, ukrutné kousnutí. Zlodějíček honem uskočil až ke dveřím a zabouchal na ně. Loupežník Jíra otevřel a ptal se škaredě, co kdo chce.
“Prosím vás, hospodo, ” jektal zlodějíček, “pusťte mne dovnitř, nebo mne ten váš pes sežere. ”
“Tady se platí, ” řekl Jíra.
“Já vám zaplatím, ” křikl zlodějíček, “až vykopu ten poklad. ”
Tohle Jíra slyšet, hned chytl zlodějíčka za límec, a teď, jářku, ven s tím, jaký poklad a kde je. Chtěj nechtěj musel zlodějíček vypravovat, jak viděl ty tři sudičky a jak prorokovaly, že na místě, kde ten němý tulák bude pochován, se najde největší poklad na světě. Inu, tohle Jíru přenáramně zajímalo; pětkrát se na všechno zeptal, a pak zamkl zlodějíčka do komory, vyhrnul si rukávy, plivl do dlaní a začal přemýšlet.
Půjdu já s tím tulákem, řekl si, a až umře, podívám se, kde ho pochovají, a na tom místě vykopu poklad. A za ten poklad si koupím zámek, a jedna komora bude plná dukátů; a přijdou-li tam na mne loupežníci, kruci turci, já je zabiju. Na tyhle věci myslel až do rána. Ráno si uřízl půl centu slaniny, dal do pytle a čekal, až se němý tulák probudí a půjde dál, aby šel za ním. Dědeček se probudil, pohladil vlkodlaka, umyl si oči a pustil se po silnici dál. Loupežník Jíra za ním.
Zatím zlodějíček zůstal zavřen v komoře. Ráno dostal strach, aby se mu dědeček neztratil, i udělal se tenký, tenoučký jako žíně a protáhl se klíčovou dírkou ven; a tu viděl, že dědeček už odchází a Jíra za ním. Běžel zlodějíček za nimi, ale Jíra vytáhl z opasku strašný řeznický nůž a ukazoval: Člověče, jdi si jinou cestou, nebo tě šmik šmik podřežu. Zlodějíček se lekl, zůstal pozadu a přemýšlel, jak to udělat, aby se pomstil a aby mu Jíra dědečka neukradl.
Šel dědeček ode vsi ke vsi a prosil o kousek chleba. Loupežník Jíra pořád krok za ním a nespouštěl z něho své krvavé oči. Bylo poledne a dědeček nevyprosil ani kůrčičku chleba; i sedl si u cesty a třásl se jako suchý list. Sedl si Jíra, vytáhl z pytle slaninu, uřízl dvacet liber a na posezení to snědl; ale dědečkovi nedal ani kůži ze slaniny. Pak šel dědeček dál, a šel až do večera, a nikde mu nedali ani “dobrý den”, ani suchý brambor. A když přišla noc, lehl si v nějaké kůlně, zavřel modrá očka a usnul. Jíra sedí na prahu a kouše dvacet liber slaniny. A co já budu za ním běhat, myslí si, já ho podřežu, a až bude mrtev, pochovám ho; vždyť ať ho pochovám kde chci, bude na tom místě ten poklad. Vytáhl nůž, plivl na něj a začal brousit o ocilku. Pak zkusil ostří na nehtu, znova plivl na čepel a znova brousil, až to svištělo. A pak zkusil na nehtu a zase brousil.
Zatím zlodějíček šel do nejbližší vesnice, a aby to Jírovi zkazil, vypravoval všem lidem, že našel začarovaného tuláka a že na místě, kde bude pochován, leží poklad, a že loupežník Jíra jde s dědečkem, aby ten poklad vykopal. Sotva to sedláci slyšeli, řekl si každý, že také půjde za tím pokladem. Každý vzal pytel, strčil do něho pecen chleba nebo šrůt uzeného, chytil motyku nebo lopatu a hajdy za dědečkem.
Jíra tedy zrovna brousil nůž, aby němého tuláka podřezal. Když potřetí plivl na ostří a potřetí začal brousit, až sršely jiskry, zvedl hlavu a viděl kolem dokola jakoby samé rudé uhlíky. To byly chtivé, planoucí oči těch, kteří přišli vykopávat poklad. A bodejť, řekl si Jíra, já toho dědka zabiju a pochovám, a oni mne pak zaženou a vykopou poklad sami. Takhle já nehraju, řekl si a jakoby nic dobrousil nůž a uřízl si ještě jeden kus slaniny. Dědeček tiše spal. Ale nikdo z těch, kdo šli za ním, nespal ze strachu, že by třeba někdo druhý dědečka odnesl v pytli a někde potají pochoval; tak seděli kolem kůlny, svítili na sebe krvavýma očima a ježili fousy.
Ráno se dědeček probudil, a nic se nedivil těm všem lidem; omyl si oči rosou a šel dál. Celý ten zástup lidí za ním, a každý se jen strkal, aby byl dědečkovi co nejblíž. V poledne tulák nevyžebral ještě ani kůrčičku chleba, i sedl si na kámen a chvěl se jako stébelko ve větru. Všichni sedli dokola, vytáhli z pytlů zásoby a jedli, ale jemu nepodal nikdo ani drobečku. A když zase v noci šel dědeček spat, sesedli se všichni kolem něho jako vlci a žehnuli řeřavýma očima a hlídali se a skřípali na sebe zuby, jako by se chtěli kousat. Tiše, tichounce jako dítě spal v jejich středu dědeček.
A tak to bylo i den nato a třetí den a čtvrtý a pořád; jenomže lidí pořád přibývalo a všichni šli za pokladem a čekali, až němý dědeček umře. Všichni se nenáviděli a chtěli by se zabíjet; ale žádný se v tom průvodu nechtěl opozdit, a tak se jen ujídali žhavýma očima a syčeli na sebe a cvakali zuby. Byli mezi nimi chudí žebráci, kteří chtěli zbohatnout, a zloději a loupežníci, ale také zámožní lidé, kteří chtěli ještě víc zbohatnout, a ti jeli za dědečkem se žebřiňáky a kočáry, aby ten veliký poklad mohli hned odvézt. Ti nejbohatší nešli za dědečkem sami, ale najali si stráže a detektivy, a ti nejslavnější detektivové jeli za ním v automobilech, a každý chtěl býti při tom, až tulák umře a bude pochován. Byl vám to průvod mnoha tisíc lidí, a v čele pořád ohnutý, němý dědeček s křivou hůlčičkou a modrýma očima. Všude zavírali dveře a vrata, když viděli ten divný průvod, a nikde už nedali tulákovi kousek chleba. A tak byl dědeček den po dni menší a scvrklejší, jen jeho oči byly modřejší a modřejší, jako by se dívaly z nebe.
Kdykoliv dědeček usedl, všichni sedli dokola a jedli a jemu nepodali. Nač ho ještě živit, myslili si, už dávno by měl umřít a nechat se pochovat. Ale starý tulák neumíral, třeba byl už skoro průzračný. A v noci, když spal, svítily dokola tisíce zlých očí rudými a zelenými ohýnky.
Jednou v noci šel spát dědeček na stoh slámy v širém poli. Kolem dokola sedí tisíce lidí a hlídají. Koně u vozů hrabou kopyty, automobily hrčí, lidé se ani nehýbají a skřípou na sebe zuby. Tu se smluvili nejmocnější z těch, co šli za pokladem, že té noci dědečka zabijí a rozřežou na kousky; každý z nich vezme kousek jeho těla a někde jej pochová, aby pak na tom místě našel poklad. I vzali nože a šli na dědečka.
V tu chvíli sjel z hvězdného nebe ohnivý anděl a dal dědečkovi smrtelné políbení. Stoh slámy zaplál až do nebe vysokým plamenem a strašně ozářil tisíce tváří, bledých zděšením a lakotou. Než se všichni vzpamatovali, stoh dočista shořel a ze spáleniště vyrazil ohromný sloup popele a vlétl všem lidem dokola do očí. Byl to popel z mrtvého dědečka.
Strašlivě pálily oči, do kterých padl jen prášek toho popela, a byly nadlouho oslepeny. Ale bolest pomalu přestala a oslepení vyplavalo se slzami, a tu zmizely těm lidem rudé a zelené ohýnky z očí a oni se rozhlíželi s úžasem. Viděli najednou chtivost a zištnost, která je hnala za pokladem, a všichni se zastyděli tak, že by se do země propadnout chtěli. A tu viděl jeden druhému na očích, že se hanbí a že by chtěl napravit svůj život; jeden pohlížel druhému až do srdce, kde se probouzela lítost a mírnost; najednou přestali vidět v sobě nepřátele a viděli v sobě lidi. To bylo pro ně něco tak nového, že rázem pochopili, že jejich oči jsou teď očarovány popelem z němého dědečka. Viděli najednou krásné hvězdy na nebi, nádhernější než všechno zlato, a viděli dobré stránky v duších lidí, a co viděli zlého, to v nich budilo jen lítost a žádné záští. Tak opravdu našli největší poklad tam, kde byl dědeček tulák pochován, ve vlastních očích a jejich dobrém pohledu.
