A hned příštího dne zasadil další ránu Maximově důvěře v obydlený ostrov les. Nedal se tu udělat krok, při kterém byste nenarazili na železo: na mrtvé, skrznaskrz prorezlé železo; na úskočně přikrčené železo, přichystané kdykoli zabíjet; na tajně namířené železo; na pohyblivé železo, které slepě a beze smyslu rozorávalo zbytky cest. Ze země i z trávy stoupal pach rzi, na dnech úžlabin stály radioaktivní louže, ptáci nezpívali, ale chrčivě úpěli jako v předsmrtné úzkostí, zvířata tu nebyla žádná a chybělo i lesní ticho — tu vpravo, tu vlevo bušily a rachotily exploze, ve větvích se válel sivý dým a poryvy větru si pohazovaly s řevem opotřebovaných motorů.

A tak to šlo pořád — den za dnem, noc za nocí. Přes den odcházeli do lesa, který nebyl lesem, ale starým opevněným územím. To bylo doslova nadívané automatickými bojovými zařízeními, samohybnými balistami, obrněnými transportéry, raketami na pásových podvozcích, plamenomety, plynomety a tohle všechno za oněch více než dvacet let nezemřelo, všechno dál žilo svým nepotřebným mechanickým životem, všechno dál mířilo, navádělo se, dštilo olovo, plameny a smrt, a tak to bylo třeba umlčet, zničit, zabít a vyčistit celý rajón, aby tudy mohly vést další trasy nových vysílacích věží. A Kňour po nocích dál mlčel a Zef Maxima znovu a znovu obtěžoval svým věčným vyptáváním — jednou tupě přímočarým, jindy překvapivě prohnaným a promyšleným. A bylo prosté jídlo, zvláštní trestanecké písně a legionáři někoho mlátili přes hlavu a dvakrát denně se všichni v baráku svíjeli v paprskovém amoku a ve větru se pohupovali oběšení uprchlíci… Den — noc — den — noc… Osvětim. Vyhlazovací tábor. Fašismus.

»Proč jste ji chtěl zastavit?« zeptal se najednou Kňour.

Maxim se rychle posadil. Byla to první otázka, kterou mu iednoruký kdy položil.

»Chtěl jsem se podívat na její konstrukci.«

»Chystáte se k útěku?«

Maxim zašilhal po Zefovi a pomalu odpověděl:

»Ale ne, to ne. Je to bojové vozidlo, tak jsem si myslel…«

»A k čemu byste potřeboval bojové vozidlo?« zeptal se Kňour, jako by tu ten zrzavý provokatér vůbec nebyl.

»Nevím,« pokrčil rameny Maxim. »O tom si ještě musím popřemýšlet. Jezdí tu takových hodně?«

»Hodně,« vmísil se do rozmluvy provokatér. »Aut a tanků je tu hodně a pitomců tu taky vždycky bejvalo dost a dost…« Zívl. »Kolikrát už to zkoušeli. Vlezou dovnitř, přehrabujou se v přístrojový desce, ale nakonec toho nechaj. A jeden takovej trouba jako ty vyletěl do luftu i s celou mašinou.«

»Toho se nebojím, mně by se něco takového nestalo,« namítl chladně Maxim. »Není to složitý mechanismus.«

»Ale stejně — co byste s tím dělal?« trval dál na svém jednoruký. Ležel na zádech a kouřil cigaretu, sevřenou v umělých prstech. »Dejme tomu, že byste ji jakž takž dal do pořádku. A co potom?«

»Zkusil by to hlavou proti zdi, rovnou přes most,« uchichtl se Zef.

»A proč ne?« nechápal Maxim. Teď už vůbec nevěděl, jak se zachovat. Ryšavec asi nakonec žádný provokatér nebude. Massarakš, co si to na mě najednou tak zasedli?

»K mostu se nedostanete,« vysvětlil jednoruký. »Mezitím vás třiatřicetkrát dostanou. A i kdybyste se k němu dostal, zjistíte, že je zvednutý.«

»A co po dně řeky?«

»Je radioaktivní,« odplivl si dopáleně Zef. »Kdyby to byla normální řeka, žádný tanky bysme nepotřebovali. Prostě by se dala kdekoli přeplavat, břeh nehlídaj.« Odplivl si ještě šťavnatěji. »Nojo, jenže to by ho hlídali… Takže zbytečně nemávej ploutvema, chlapče, a zvykej si, že jseš tady nadlouho. Pokud si zvykneš — půjde to. Ale když nebudeš poslouchat starší a zkušenější, můžeš Světový Světlo uzřít eště dneska…«

»Utéct odsud není těžké,« namítl Maxim, »to bych mohl udělat třeba hned.«

»Ale běž!« nadchl se Zef.

»A… jestli si i nadále hodláte hrát na konspiraci…,« pokračoval Maxim a demonstrativně se obrátil jen ke Kňourovi, jenže Zef mu znovu skočil do řeči.

»Já hodlám splnit denní normu,« prohlásil a vstal. »Jinak nedostanem nažrat. A jde se.«

Vzdálil se kolébavým krokem mezi blízké stromy a Maxim se jednorukého otázal: »Copak on je taky ilegál?« Jednoruký na něj rychle pohlédl a odpověděl: »Ale co vás nemá, jak jste na to přišel?« Vykročili za Zefem a snažili se postupovat přesně v jeho stopách. Maxim šel poslední. »Za co je tady?«

»Špatně přešel ulici,« odpověděl jednoruký a nadobro vzal Maximovi chuť do dalších debat.

Neurazili ještě ani sto kroků, když Zef zavelel »stát!« a hned nato »k zemi!« Praštili sebou na zem a silný strom před nimi se s táhlým skřípěním rozevřel a vysunul ze svého nitra dlouhou tenkou hlaveň polního děla, která se zahýbala ze strany na stranu, jako by pátrala po cíli, pak cosi zabzučelo a z černého ústí hlavně se líně vyploužil obláček žlutavého kouře. »Je to zvlhlý,« poznamenal Zef věcně, jako první se zvedl a otřepal si kalhoty. Strom s dělem podminovali a vyhodili do vzduchu. Pak přišlo minové pole, potom falešný kopec se zamaskovaným kulometem, který nezvlhl ani v nejmenším a dlouho je s pekelným rámusem, zaplavujícím celý les, tiskl k zemi; po tomhle zážitku se zamotali do hotové džungle ostnatého drátu, jen taktak se jí prodrali, a když se konečně zase dostali ven, něco po nich zahájilo palbu odkudsi shora a všechno kolem hořelo a vybuchovalo. Maxim ničemu nerozuměl, jednoruký klidně ležel tváří k zemi, kdežto Zef pálil granátometem do nebe a z ničeho nic zavyl: »Rychle, za mnou!« Rozběhli se pryč a na místě, kde právě leželi, vzplanul požár. Zef ze sebe chrlil ty nejpříšernější nadávky a jednoruký se nepochopitelně pohihňával… Uchýlili se do hustého porostu, jenže ten se naprosto nečekaně rozpištěl a rozsupěl, větvovím se hrnula zelená mračna jedovatého dýmu a zase bylo třeba utíkat, prodírat se křovinami, Zef zase ohavně láteřil a jednoruký křečovitě zvracel…

Konečně se utahal i Zef a ohlásil přestávku. Rozdělali oheň a Maxim jako nejmladší začal připravovat oběd — vařil polévku z konzervy. Zef a jednoruký, oba celí ukoptění a otrhaní, leželi hned vedle a kouřili. Kňour vypadal utrápeně — byl ze všech nejstarší, takže pro něj bylo celé to trmácení nejnamáhavější.

»To je u boha,« zakroutil hlavou Maxim. »Jak jsme vůbec dokázali prohrát válku při takové hustotě obrany na jeden čtvereční metr.«

»Co myslíte tím dokázali prohrát?« naštětil se jednoruký. »Tu válku prohráli všichni. Vyhráli jen Ohňostrůjci.«

»Což ovšem málokdo chápe, bohužel,« neodpustil si

Maxim a zamíchal šlichtu.

»Takovejmhle řečem už jsem odvyk,« řekl Zef. »Tady slyšíš většinou „Držte hubu, vychovanče“ nebo „Počítám do jedný“… Ty, chlapče, jakže se to jmenuješ…?«

»Maxim!«

»Jo, tak jo… Pořádně to zamíchej, a nepřej si mě, jestli to připálíš.«

Maxim míchal. A Zef prohlásil, že už je nejvyšší čas, že už nemá sil tohle dál snášet. V naprostém tichu snědli polévku. Maxim cítil, že se něco změnilo, že dnes bude něco řečeno. Jenže jednoruký se po obědě znovu uložil do trávy a zadíval se do nebe a Zef se s nesrozumitelným huhláním zmocnil prázdného kotlíku a vytíral ho kůrkou chleba.

»Něco tak zastřelit…,« bručel si pod nos. »V břiše mám prázdno, jako bych nedal do huby…, akorát jsem si rozvztekal žaludeční šťávy…«

Maxim se cítil celý nesvůj a pokusil se konverzovat o možnostech lovu v těchto krajích, ale nikdo se k němu nepřidal. Jednoruký ležel s očima zavřenýma a zřejmě spal. Zef vyslechl Maximovy úvahy a rozklady až do konce a jen zavrčel:

»Co tady chceš lovit, v tomhle radioaktivním hnojišti…« a taky se převalil na záda.

Maxim si povzdechl, vzal kotlík a odloudal se k potůčku, který zurčel někde nedaleko. Voda v potůčku byla průzračná, na pohled čistá a dobrá, takže Maxim na ni dostal chuť a nabral si do hrsti. Mýt kotlík v ní ovšem bohužel nemohl a pít z potoka už vůbec nebylo radno — voda byla silně radioaktivní. Maxim postavil kotlík na břeh, přidřepl vedle něj a zamyslel se.

Nejdřív si kdovíproč vzpomněl na Radu, která po jídle vždycky myla nádobí a jeho k tomu nepouštěla s absurdním argumentem, že je to prý ženská práce. Pak si uvědomil, že ho miluje, a byl na to hrdý, protože ho ještě žádná žena nemilovala. Moc se mu zachtělo Radu uvidět, a vzápětí si s krajní nedůsledností pomyslel, jak je dobře, že tu není. Tohle není ani pro ty nejodpornější chlapy, sem by to chtělo vyslat tak dvacet tisíc automatických metařů nebo možná celé místní lesy semlít se vším všudy na prach a vypěstovat tu nové, veselé nebo třeba chmurné a zasmušilé, ale čisté, aby případná chmurnost byla vysloveně přírodní.