„Mám své závazky…“

„Máš i závazek ke mně a ten tě zprošťuje všech ostatních. Musíš teď sloužit mně a mým lidem…“

Tvář umírajícího muže potemněla. „Myslel jsem si, že vím, co je pro ně nejlepší… ale teď se mi to všechno plete…“

Náhle se napjal a jeho tělem zazmítala křeč. Začal kašlat krev. Rod sevřel ležícího muže do náruče a pozvedl ho.

Křeče pominuly. Tom teď klidně spočíval v Rodových pažích a šeptal: „Ne, tvá… tvá mysl je… čistější… ty se musíš rozhodnout…“

„Lež klidně,“ řekl Rod, snaže se ho opět položit. „Neplýtvej tím zbytkem života, co ti ještě zůstal — “

„Ne!“ Tom ho pevně sevřel. „Nech mne mluvit! Esperové… Tribunál… udělají to… práce… My… budeme bojovat… tady… v…“

Lež klidně,“ prosil Rod. „Šetři si dech. Já vím, co chceš říct.“

Tom se na něj udiveně podíval. „Ty…?“

Rod přikývl. „Ano. Právě jsi mi řekl to poslední, co jsem potřeboval. Teď klidně lež.“

Tom se uvolnil. Rod ho jemně položil, nechávaje jeho hlavu spočinout na krví promočeném plášti.

„Řekni mi…“ zachrčel Tom po chvíli. „Musím vědět… jestli jsi pochopil…“

„Ano, pochopil jsem,“ zamumlal Rod. „DDT zvítězí. Mohls ho porazit jen tady. A bojoval bys s kýmkoliv jiným, kdo by tu přišel.“

„Ano.“ Tom sotva znatelně přikývl. „Musíš… se rozhodnout… hned… a… pane…“

Řekl něco příliš tiše, než aby mu Rod rozuměl, a bolestivě zalapal po dechu.

Rod se nad ním sklonil a přitiskl ucho k jeho rtům.

„Neumírej pro… sen…“

Rod se zamračil. „Nerozumím.“ Chvíli počkal a pak se zeptal: „Jaks to myslel, Tome?“

Nedostal žádnou odpověď.

Rod se pomalu narovnal a podíval se na nepřítomné oči a pootevřená ústa ležícího muže.

Dotkl se místa na krku, kde vedla krční žíla. Nechal tam své prsty přiložené dlouhé minuty, pak se pomalu natáhl a zatlačil Tomovi oči.

Vstal, pomalu a vratce; rozhlédl se nevidoucíma očima.

Pak se jeho oči zvolna zaostřily. Uviděl žebráky, kteří stáli mlčky, oči upřené na ležícího muže.

Drobná štíhlá postava se prosmýkla dovnitř kruhu. „P-pane Gallowglassi?“

Rod se obrátil a vykročil kupředu, jak žebráci začali poklekat vedle nehybného těla. Pak ustoupil, hlavu těžce svěšenou. „Co je, Toby?“ zeptal se a vzhlédl.

„Mylorde…“ Tobyho tvář byla rozpačitá a podivně tragická, když hleděl na hlouček žebráků, rozrušených, aniž věděli čím. „Mmylorde, oni… Oni prosí o milost. Máme jim ji dát?“

„Milost? Ach, ano. Chtějí kapitulovat.“ Rod přikývl a sklopil oči.

Pak zase vzhlédl a podíval se na skupinu žebráků. „Ach, já nevím. Co říkal Brom?“

„Můj pán O'Berin říká ano, ušetřte je, ale královna říká ne. Oba lordi Loguirové jsou s Bromem.“

„A královna pořád říká ne.“ Rod přikývl a hořce se usmál. „A po mně chtějí, abych rozhodl, co?“

„Ano, mylorde.“

Kruh žebráků se trochu uvolnil. Rod uviděl Tomovu voskově žlutou tvář.

Obrátil se zpátky k Tobymu. „Zatraceně, ano. Samozřejmě, že mají dostat milost!“

Slunce kleslo mezi kopce, zanechávajíc oblohu bledě růžovou, na západě temnoucí. Dvanáct nejvyšších lordů stálo v řetězech před Kateřinou. Vedle ní seděli Loguire a Tuan, Brom a sir Maris.

Rod stál trochu stranou, opřený zády o Fesse, ruce založené a bradu svěšenou na prsou.

Starý vévoda Loguire stál rovněž s hlavou sklopenou a v očích měl hluboké utrpení, neboť jeho syn Anselm stál krok před ostatními lordy, přímo před královnou.

Kateřina měla hlavu vysoko vztyčenou, oči jí pyšně a vítězoslavně zářily a tvář jí znachověla radostí ze své moci.

Rod se na ni podíval a pocítil, jak se mu žaludek svírá odporem; její stará arogance se jí s vítězstvím zase vrátila.

Na znamení Broma O'Berina zatroubili dva heroldi fanfáru. Sotva poslední tóny dozněly, předstoupil třetí herold a rozvinul svitek pergamenu.

„Všem přítomným se na vědomost dává, že dnešního dne zlotřilý vazal Anselm, syn vévody Logiura, který vyvolal nanejvýš zločinné povstání proti Kateřině, královně Gramarye, byl před korunním souden obviněn ze zločinu velezrady!“

Sroloval svitek a pleskl si s ním o stehno. „Kdo promluví na obranu Anselma, vůdce povstalců?“

Zavládlo ticho.

Pak se zvedl starý Loguire.

Vážně se uklonil královně. Kateřina mu jeho zdvořilost oplatila pohledem plným údivu a hněvu.

„Nic nemůže být řečeno na obranu povstalce,“ začal Loguire. „Ale na obranu muže, který, jsa veden svou horkou krví vytáhl do boje, aby se pomstil za něco, co by mohlo být považováno za urážku jeho otce a domu, může být řečeno mnohé; a tak, ačkoliv jeho čin byl ukvapený a, ano, i velezrádný, je třeba říct, že jednal ve jménu cti a synovské úcty. A co víc, teď, když vidí výsledky svého konání a je pod dozorem svého vévody a otce, může opět prokázat svou ryzí loajalitu a povinnost svému stavu.“

Kateřina se usmála; její hlas byl čistý sirup a med: „Takže ty, mylorde, bys chtěl, abych toho muže, jemuž musí být přičtena smrt stovek nevinných, opět svěřila tvému dozoru a ochraně; tobě, který již jednou v této své povinnosti selhal?“

Loguire sebou trhl.

„Ne, ctěný mylorde!“ odsekla. Tvář měla bledou a rty křečovitě sevřené. „Už jednou jsi proti mně vyvolal povstání a nyní se o to pokoušíš znovu!“

Loguirovy rysy ztvrdly.

Tuan se napůl pozvedl křesla, tvář brunátnou zlostí.

Kateřina si ho změřila arogantním, nadřazeným pohledem. „Chce snad pán žebráků něco říct?“

Tuan zaskřípal zuby a pak se s vypětím všech sil ovládl. „Má královno, otec a syn dnes statečně bojovali pro tebe. Neušetříš za to život jeho syna a mého bratra?“

Kateřina zbledla ještě víc a oči se jí zúžily.

„Děkuji svému otci a bratru,“ řekl Anselm čistým, znělým hlasem.

„Ty mlč!“ zaječela Kateřina a vyskočila z křesla, „ty velezrádný, zločinný, nenávistný pse!“

V Loguirových očích se objevil hněv; pořád se však ještě ovládal.

Kateřina se posadila zpátky do křesla, několikrát se zhluboka nadechla a pak zaťala prsty do opěrek, až jí klouby zbělely. „Budeš mluvit, až dostaneš slovo, ty zrádce,“ vyštěkla. „Do té chvíle drž jazyk za zuby!“

„Nebudu mlčet! Už mi nemůžeš víc ublížit a nemůžeš mne ani umlčet. Ty, hanebná královno, ses sama rozhodla, že zemřu, a nic tě od toho neodvrátí! Tak mne tedy zabij!“ zvolal. „Trest za velezradu je smrt! Věděl jsem to, když jsem proti tobě povstal! Tak mne tedy zabij a skonči to!“

Kateřina se opřela a trochu se uvolnila. „Vynesl jsi svůj rozsudek sám,“ řekla. „Je to zákon země a povstalec musí zemřít.“

„Zákonem země je královna,“ zaburácel Brom. „Pokud ona řekne, že zrádce bude žít, pak bude žít.“

Obrátila se k němu a zděšeně vytřeštila oči. „I ty mne chceš zradit? Což ani jeden z mých generálů nebude dnes stát při mně?“

„Ále, skončete s tím!“ zvolal Rod a vztyčil se nad trůnem. „Ne, ani jeden z tvých generálů tě v tomhle nepodpoří a z toho bys mohla vytušit, že se ve svém jednání mýlíš. To bych ale od královny čekal příliš! Proč pořádat soud? Už ses rozhodla, že ten muž zemře!“ Odvrátil se a odplivl si. „Tak do toho, skončete už tu frašku,“ zavrčel.

„Ty také?“ vydechla. „I ty budeš bránit zrádce, který zapříčinil smrt tří tisíců…“

„Ty jsi zapříčinila smrt tří tisíců,“ zahřměl Rod. „Šlechetný muž nízkého rodu leží mrtev na poli, pravý bok rozervaný a ptáci na něm hodují — a proč? Protože bránil umíněné děcko, které sedí na trůnu a nestojí ani za život jediného žebráka! Dítě, které je tak ubohou královnou, že zavdalo příčinu k povstání!“

Kateřina se vtiskla hlouběji do trůnu a celá se chvěla. „Mlč!“ vydechla. „Byla jsem to snad já, kdo se vzbouřil?“

„Kdo dal šlechtě důvod ke vzpouře svými příliš ukvapenými reformami a příliš přezíravým chováním? Důvod, Kateřino, příčina! Bez ní by ke vzpouře nedošlo; a kdo jiný, než královna, ji dal?“

„Buď zticha, ach, mlč už!“ Přitiskla si hřbet ruky k ústům, jako by chtěla křičet. „Ty s královnou vůbec nesmíš mluvit!“

Rod se podíval dolů na krčící se královnu. Tvář se mu znechuceně zkřivila.