„Pryč skrze uličky a přístaviště!“ zvolal mladý muž. „Za hodinu se sejdeme v Clovisově domu!“

K Rodovu úžasu dav zůstal zticha. Proudy lidí začaly odtékat křivolakými uličkami. Žádná panika, žádný zmatek.

Rod ustoupil do dveřního výklenku a díval se, jak jsou pochodně zhášeny. Jedna skupinka žebráků za druhou procházely kolem něj, tiše a bez povyku, aby byly pohlceny temnými jícny úzkých uliček. Náměstí se vyprazdňovalo; tlumený zvuk kroků zanikal v dáli. V nastalém tichu Rod zaslechl blížící se dunění kopyt — vojáci přicházeli rozehnat královniny přívržence.

Rod vyskočil a rozběhl se k rohu ulice, kde stál Fess. Do sedla se vyhoupl, aniž zpomalil klus. „Do luxusní části města,“ zašeptal, „rychle a tiše.“

Když bylo třeba pohybovat se tiše, mohl Fess z kopyt vysunout na palec tlusté gumové podrážky; mohl si také v paměti vybavit fotografickou mapu města pořízenou při jejich vzdušném průzkumu. To jsou výhody robotického koně.

Cválali městem; terén se brzy začal zvedat, až se změnil v kopec, korunovaný královským hradem. Kvalita domů se postupně zlepšovala; dostávali se stále dál do blahobytnějších částí města.

„Co si o tom všem myslíš, Fessi?“

„Totalitní hnutí, nade vší pochyby,“ odpověděl robot. „Provokatér vydávající se za mluvčího lůzy, bezpochyby prahnoucí po moci, navádí lid, aby na vládu vznášel požadavky, které nemohou být splněny. Odmítnutí bude dáno davu jako povel k páchání násilí, a než se naděješ, máš tu revoluci jako vystřiženou z učebnice.“

„Nemohl by to být jen nějaký ambiciózní šlechtic, který si uzurpuje nárok na korunu?“

„Uzurpátoři hledají podporu v horních vrstvách společnosti, Rode. Ne, tohle je proletářská revoluce — předehra k totalitní vládě.“

Rod našpulil rty. „Dokázal bys říct, že tam byl nějaký důkaz o vnější intervenci nějaké vyspělejší společnosti? Chci říct, na tomto stupni kultury nejsou proletářské revoluce příliš obvyklé, ne?“

„Velice řídké, Rode, a když k nějaké dojde, je úspěšnost skoro nulová. Přesvědčovací metody ve středověké společnosti nikdy nestavějí na základních právech; takový koncept je této kultuře cizí. Pravděpodobnost intervence je velice — “

Rodovy rty se opět zkřivily do divokého úšklebku. „Výborně, starý mechanisme, vypadá to, že jsme přišli na správné místo.“

Na horním konci města uviděli rozlehlý dvouposchoďový dům obklopený ze tří stran dvorkem osvětleným pochodněmi. Čtvrtou stranu uzavírala dřevěná palisáda s bránou. Z brány právě loudavě vycházela skupinka smějících se, dobře oblečených mladíků; Rod zachytil úryvky pijácké písně. Zevnitř se ozývalo řinčení nádobí a volání po pivu a masu.

„Vypadá to, že jsme objevili jednu z lepších hospod.“

„Řekl bych, že tvá domněnka je oprávněná, Rode.“

Rod se protáhl v sedle. „Vypadá to jako dobré místo na strávení noci. Slučují se s místním stupněm kultury česnekové klobásy, Fessi?“

Robot si povzdechl. „Rode, ty máš příšerné chutě!“

„Udělejte místo, udělejte místo!“ ozvalo se za nimi volání.

Rod se obrátil a uviděl skupinu vojáků, kavaleristů, cválajících směrem k němu. Za nimi jel pozlacený a bohatě vyřezávaný kočár.

Vpředu ujížděl herold. „Kliď se z cesty, rabe!“ zvolal. „Jede královnin kočár!“

„Královna!“ Rod pozvedl obočí. „Ano, jistě! Samozřejmě, už se klidím!“

Pobídl Fesse koleny. Kůň se vzepjal a několika rychlými skoky zaujal pozici na okraji cesty, odkud měl Rod dobrý výhled na královský průvod.

Záclony kočáru byly napůl zataženy, ale byla mezi nimi skulina. Nitro kočáru ozařovala teple žlutým světlem lucerna, a tak měl Rod možnost, zatímco kočár projížděl kolem něj, zahlédnout na kratičkou chvíli postavu sedící uvnitř.

Štíhlá, křehká bytůstka zavinutá v tmavém cestovním plášti s kapucí, bledá drobná tvář rámovaná světlými, takřka platinovými vlasy, velké tmavé oči a malé, velice rudé rty vytvarované do dokonalého Amorova luku.

Byla mladá, příliš mladá — téměř ještě dítě, pomyslel si Rod.

Seděla zpříma a vypadala velice křehce a velice odhodlaně zároveň — a jakoby zoufale, s tím nepřátelským výrazem v obličeji, který tak často znamená strach a osamělost.

Rod civěl za odjíždějícím průvodem.

„Rode.“

Rod sebou trhl, zatřásl hlavou a zjistil, že kočár už je nějakou dobu z dohledu.

Podíval se na temeno Fessovy hlavy: „Co se děje, Fessi?“

„Zajímalo mne, jestli jsi neusnul.“ Černá hlava se obrátila na Roda a velké oči se na něj laskavě usmály.

„Ne.“ Rod se otočil a znovu se podíval k rohu, za kterým zmizel kočár.

„Už zase Sen, Rode?“ Fess vložil do svého hlasu maximum shovívavosti.

Rod se zamračil. „Myslel jsem, že roboti nemají emoce.“

„Ne. Ale máme instinktivní nechuť k nedostatku kvality, což často působí velice podobně.“

Rod se přinutil k hořkému úsměvu. „A, samozřejmě, ocenění pro kvalitu se pojí s ironií, neboť to vychází ze základů logiky. A ironie s sebou přináší — “

„- smysl pro humor, ano. A musíš připustit, Rode, že je něco instinktivně humorného v tom, jak se člověk honí přes půl galaxie za výplodem své vlastní fantazie.“

„No jasně, je to k popukání, samozřejmě. Ale nespočívá v tomhle rozdíl mezi člověkem a robotem, Fessi?“

„V čem? Ve schopnosti tvořit imaginární konstrukce?“

„Ne, ve schopnosti lpět na nich. Nu což, podíváme se, jestli tu najdeme tichou stáj, kde by sis mohl v klidu přežvýkávat data.“

Fess se obrátil a procválal bránou hospody.

Než Rod stačil sesednout, ze stáje vyběhl podomek. Rod mu hodil opratě, řekl: „Nedávej mu příliš mnoho vody,“ a zamířil do šenkovny.

Až do dnešního dne Rod netušil, že v hospodě může být nakouřeno i bez použití tabáku. Stavba komínů na této planetě očividně patřila mezi marginální umění.

Nicméně zákazníkům to nijak nevadilo. Místnost byla plná smíchu, hrubých vtipů a hrubých hlasů vedoucích hlučnou konverzaci. Stálo v ní asi dvacet velkých, oválných stolů; bylo tam i několik menších stolků obsazených lidmi, které jejich oblečení řadilo do vyšší společenské třídy (ale ne tak vysoké, aby bydleli na hradě). Osvětlení zajišťovaly borové louče, které také svým dílem přispívaly k vytváření atmosféry, vysoké svíce, odkapávající horký vosk na hosty, a velký krb, ve kterém by se dal upéct vůl, což bylo přesně to, co se zrovna dělo.

Nevelký počet mladíků a boubelatých venkovských děvčat udržoval proud jídla a pití mezi kuchyní a stoly; někteří z nich vykazovali pozoruhodné vlohy pro překážkový běh.

Z kuchyně vyběhl statný holohlavý muž se zástěrou uvázanou kolem blahobytně vyhlížejícího břicha a nesl velký kouřící podnos — majitel, jak bylo možno soudit. Obchody dnes zřejmě šly dobře.

Muž vzhlédl, uviděl Roda oblečeného do zlatého a šarlatového kabátce, rapír a dýku, autoritu vzbuzující chování, slušně naplněný měšec — zejména ten měšec — a strčil tác nejbližší číšnici. Čile se rozběhl k Rodovi utíraje si při tom ruce do zástěry.

„Čím mohu posloužiti vám, ctěný pane?“

„Korbelem piva, kusem masa tlustým na dva prsty a volným stolem jen pro mne,“ řekl Rod a usmál se.

Hostinský vyvalil oči a jeho rty vytvořily okrouhlé O — Rod očividně udělal něco, co nebylo běžné.

Pak mužovy oči dostaly vypočítavý výraz, jaký Rod už znal: obvykle býval doprovázen sotto voce pronesenou poznámkou k číšníkovi: 'Je měkkej. Pořádně ho oškubej.“

Rod se usmál.

Už by mohl být chytřejší.

Leč některé chyby se dají lehce odstranit. Rodův úsměv plynule přešel v zamračený výraz.

„K čertu, na co ještě čekáš?“ vyštěkl. „Hejbni sebou nebo si ten řízek useknu z tvýho línýho zadku!“

Hostinský vyskočil, pak se podlézavě nahrbil a začal se rychle klanět.

„Samozřejmě, m'lorde, samozřejmě! Budu tady co nevidět, milostivý pane, než by řekl švec!“ Obrátil se, aby odběhl.

Rod sevřel jeho rameno. „Ten stůl,“ připomněl mu.

Hostinský nasucho polkl, odvedl Roda ke stolu u hrubě otesané klády, která sloužila jako podpěrný pilíř, a odběhl pryč — bezpochyby s tichým klením.