Loguirovy oči se na něj pomalu zaostřily. Jejich pohledy se setkaly.

Síní se ozvalo tiché zašumění, jak všichni rádcové natáhli krky, aby lépe viděli.

„Ne,“ zašeptal Loguire, „tys to byl…“

Namáhavě se zvedl. Pak, pomalu a uvážlivě, se podíval každému z nejvyšších lordů do očí. Nakonec se podíval na Durera.

„Všichni jste jedné mysli.“ Jeho hlas získával na síle; ale byla to síla hořkosti a zklamání. „Radili jste se už předem, nemám pravdu? Už jste se rozhodli; každý z vás svedl svůj boj s vlastním svědomím a zvítězil.“ Jeho hlas ještě ztvrdl. „Jaký kapelník vás ovládá svou taktovkou, že všechny vaše duše zní v jediném akordu?“

V Durerových očích se zablesklo. Jeho ústa se už už otvíraly, ale Loguire ho umlčel. „Ty! Ty z hvězd! Přišel jsi ke mně před pěti lety a já, starý blázen, jsem si myslel: 'Dobře'. A když se tví parchanti, podlézaví služebníci, vkrádali jeden po druhém do mé domácnosti, stále jsem se radoval — já starý, pošetilý blázen!“

Zvedl oči a vyhledal Anselma. „Anselme, kterého jsem kdysi nazýval svým synem, probuď se a slyš! Střez se muže, který ochutnává tvé maso, protože ten ho může nejsnadněji otrávit!“

Rod náhle věděl, jak sněm musí skončit. Rádcové si nemohou dovolit riskovat, že Loguire odejde živ; starý muž byl stále silný a plný života, stále nepokořitelný. Mohl být schopen znovu zavolat své lordy k pořádku. Ta možnost sice nebyla velká, ale byla tu, a Durer si nemohl dovolit ji riskovat.

Anselm vypjal hruď a ve tváři se mu objevil vzdorovitý výraz. Položil Durerovi ruku na rameno, nevšímaje si, že mužíkovi cvakly zuby a div že si nepřekousl jazyk.

„Tomuto muži věřím,“ prohlásil něčím, co by se dalo označit jako zvonivý hlas. „Byl se mnou od samého počátku a já vítám jeho moudrost — jako bych přivítal tvou, kdyby ses k nám připojil.“

Loguirovy oči se zúžily. „Nikdy,“ odsekl. „Vari, falešný synu se zrádným jazykem! Dřív zemřu, než bych se k vám připojil!“

„Vybral sis,“ vyštěkl Durer. „Jmenuj způsob, kterým chceš zemřít.“

Loguire vytřeštil oči a pak se v jediném okamžiku vymrštil do plné výšky.

Anselm, očividně zaskočený, zakoktal: „Buď — buď zticha, Durere! On je — je blázen, jistě, a zrádce země. Ale je mým otcem a nikdo se ho nesmí dotknout!“

Durerovo obočí vyskočilo nahoru. „Chceš hřát hada na svých prsou, my lorde? Nicméně, je-li to přání všech šlechticů a nejen tvoje, musí být vyplněno.“

Pozvedl hlas a zvolal: „Co říkáte vy, pánové? Má tento muž zemřít?“

Na okamžik zavládlo ticho. Rod sevřel ruku na páce dveří; musí odtamtud Loguira dostat. Mohl otevřít dveře a vtáhnout vévodu do chodby, než si kdo uvědomí, co se děje…

Ale dokáže je zase zavřít, než vniknou dovnitř? Pravděpodobně ne; nepřátelé byli příliš blízko. Alespoň od Durera se dalo čekat, že bude jednat velice rychle.

Kdyby jen panty a pružiny byly ve slušném stavu! Bohužel, nedalo se čekat, že by je za posledních pár století někdo příliš udržoval.

Síní se rozezněl sbor váhavých „Ano.“

Durer se obrátil k Loguirovi a dvorně se před ním uklonil. „Rozsudek zní smrt, můj pane.“

Vytáhl dýku a vykročil vpřed.

A světlo zhaslo.

Rod stál na okamžik zmatený v úplné tmě. Jak…?

Pak se celou váhou opřel do páky. Zatímco se dveře se skřípěním otvíraly, vytáhl svou dýku. Teď konej, myslet můžeš potom.

Zasténání těžkých kamenných dveří roztálo překvapené ticho. Náhle začali všichni v síni křičet — někteří zlostí, jiní úzkostí, další volali na sluhy, aby přinesli pochodně.

Hluk byl dobrou rouškou. Rod vyskočil z chodby a začal slepě tápat, dokud nenarazil do něčího hrudního koše. Ten někdo vykřikl a pokusil se ho uhodit. Rod na poslední chvíli uhnul hlavou a cítil, jak mu rána sklouzla po vlasech. Stiskl knoflík na jílci své dýky a v krátkém záblesku světla identifikoval útočníka jako vévodu Loguira.

S hněvivým zavytím se na něj vrhl další útočník. Rod vykřikl a zavrávoral, když mu ocelový břit projel ramenem. Durer si záblesku zjevně všiml také.

Dýka pronikla hlouběji do Rodova ramene; ucítil, jak mu po paži stéká potůček teplé krve a odkutálel se stranou.

Ale starý strašák se ho jen tak nepustil. Rod se ohnal a podařilo se mu uchopit muže za zápěstí ruky, ve které držel nůž.

Mužík byl ale neuvěřitelně silný. Začal mu ruku tlačit níž a níž, až Rod ucítil, že se dýka dotýká špičkou jeho hrdla. Pokusil se přinutit druhou ruku, aby mu pomohla tlačit. Jeho rameno křičelo bolestí, ale ruka byla bezvládná.

Dýka klesla o další palec. Rod ucítil, jak se mu stahuje hrdlo, a útroby se mu sevřely strachem.

Úplným, ochromujícím a omamujícím strachem — a vtom Rod uslyšel dunivé sténání.

Durer zalapal po dechu; dýka dopadla na zem a váha tížící Rodovo tělo zmizela.

Celá síň duněla trojnásobným, velice hlubokým sténáním, soupeřícím s ječením hrůzy.

V temnotě se vznášely tři velké bílé postavy. Měly obličeje lebek s ústy tvořícími velká 'O'; Horacio a dva jiní předci lorda Loguira se tady setkali v posmrtné spolupráci.

Rod se ve své hrůze přinutil zaječet: „Fessi! Šedesát hertzů!“

V hlavě se mu rozeznělo rušící bzučení a strach zmizel. Znovu blikl světlem a vyhledal Loguira. Skočil k němu a starý vévoda se mu se zaúpěním složil přes rameno — naštěstí přes to zdravé.

Rod se otočil a klopýtavě se rozběhl, doufaje, že správným směrem. Za jeho zády zaječel Durerův hlas: „Zacpěte si uši rukama, idioti! Idioti! Idioti!“

Rod se potácel tmou a bezvládný vévoda na rameni mu připadal čím dál těžší. Nemohl najít dveře! A teď zaslechl rychlé kroky uhánějících nohou — Durer se pokoušel Roda poslepu dostihnout. Teď, když měl v uších zátky, byl Durer znovu hrozivým nepřítelem. Navíc Rod mohl jen těžko bojovat, když měl jedno rameno zraněné a na druhém nesl vévodu Loguira.

Náhle ucítil chladný závan a kolem něj se prosmýkla bledá postava. „Následuj mne!“ zaburácel Horacio Loguire.

A Rod ho následoval.

Běžel za Horaciem se zdravou rukou napřaženou, jako překážkový běžec. Nepomohlo to; jeho poraněné rameno udeřilo do kamenného dveřního rámu a bolest ho takřka srazila k zemi. Zalapal po dechu, div že neupustil vévodu, a konečně se mu podařilo protáhnout se do nitra úzké chodby.

Horečnatě oddychuje se opřel o zeď.

„Pospěš si, smrtelníče!“ zaburácel Horacio. „Dveře! Musíš je zavřít!“

Rod přikývl, zaťal zuby a natáhl se po páce, doufaje, že se vévoda na jeho rameni udrží. Rukou nahmatal zrezivělý kov. Škubl pákou nahoru a dveře se se zaskřípěním zavřely.

Stál opřený o zeď a těžce oddechoval.

Po krátkém okamžiku, který trval celou věčnost, sebou Loguire začal vrtět. Rod vynaložil všechnu zbývající energii k tomu, aby ho položil na podlahu. Pak vzhlédl, a stále těžce oddychuje, podíval se na Horacia.

„Děkuji mnohokrát,“ zasupěl, „za včasnou záchranu.“

Horacio mávl velkoryse rukou a na tváři se mu objevil výraz nebezpečně připomínající úsměv. „Není zač, smrtelníče. Jak bys mohl naplnit svou přísahu, kdybys byl zabit?“

„Já hlupák.“ Rod se opřel o zeď. „Udělal jsi to skvěle. Zajímalo by mne, jak se ti podařilo zhasit najednou všechny pochodně.“

„Zhasit… pochodně?“ Horacio se zamračil.

„Však víš, ten trik se světlem.“

Duch se zamračil ještě víc. „To jsi neudělal ty?“

Rod vytřeštil oči. Pak zvedl ruku. „Tak moment. Moment. Chceš říct, žes myslel, že jsem to udělal… a já myslel, že jsi to byl ty.“

„Ano.“

„Ale tys to nebyl?“

„Nikoliv.“

„A já to taky nebyl.“

„Vypadá to, že ne.“

„Pak tedy,“ — Rod těžce polkl — „kdo…?“

„Kdo je to?“ Loguire zatahal Roda za loket.

Kukátkem dovnitř vnikl paprsek světla.

Horacio zaječel a zmizel.

Rod přiložil oko ke kukátku. Pochodně byly zase zapáleny. Durer stál na stupátku, bodal dýkou do vzduchu kolem sebe a ječel: „Kde je? Kde je?“

Rod zvedl hlavu od kukátka, podíval se na vévodu Loguira a usmál se: „Nemyslím, že bychom tu měli čekat, až na to přijde. Půjdeme, můj pane?“