Pomalu zavrtěl hlavou. Nemůže ji nechat zabít. Musí ji nějak přivést k rozumu — a právě ho napadlo jak.

Ústa se mu zkřivila do ironického úsměšku. „Je to pravda, co se říká o vesnických holkách: buď k nim jen trošku laskavý a už nikdy se jich nezbavíš. Má drahá, ty dokážeš být opravdu pořádně vlezlá.“

Dívka zalapala po dechu, ucouvla, tvář se jí zkřivila do grimasy bolesti a ruka se jí vymrštila k ústům. Oči se jí naplnily slzami; kousla se do ruky, otočila se a rozběhla se pryč.

S očima upřenýma na podlahu poslouchal, jak její vzlykání slábne, a cítil, jak jeho nitro zaplňuje prázdnota.

Na těžké dubové dveře zabušila pěst. Rod, vytržený z hlubin spánku, se posadil na slámě. Velký Tom a jeho dívka leželi nehnutě, oči upřené na dveře.

Rod zasténal a vyškrábal se na nohy. „Nebojte se,“ zavrčel. „Duchové neklepají.“

„Hej, pěvče!“ zahulákal hrubý pivní hlas. „Pospěš k mému pánovi!“

Rod se nasoukal do kabátce a zvedl svou harfu. Pak otevřel dubové dveře a potřásl hlavou, aby se zbavil posledních stop svého krátkého spánku. „Aspoň by ses moh' pokusit chovat se v tuhle zatracenou ranní hodinu trochu slušněji,“ zavrčel. „A kdo k čertu vlastně je tvůj pán?“

Těžká pěst ho zasáhla pod ucho a mrštila jím o zeď. Rod jen tak tak potlačil impulz zlomit muži vaz. Skrz zvonění a rudý závoj uslyšel chraptivý, sadistický smích: „Raději si dávej pozor na hubu, komediante. Nebo tě naučím, jak se máš chovat k lepším lidem.“

Rod se pomalu zvedl, opřel se o zeď a změřil si svého protivníka. Byl to obyčejný pěšák v kůži a kroužkové košili, která by potřebovala vyčistit, jako ostatně voják celý. Zřejmě byl prostým vojínem, ale měl neobvyklý tělesný odér a páchlo mu z úst, pravděpodobně kvůli zkaženým zubům, které teď cenil v samolibém úsměvu.

Rod si povzdechl a narovnal se. Rozhodl se, že raději bude dál hrát svou hru; vlastně si tu ránu zasloužil za to, že tak hloupě vypadl ze své role. Šašek sloužil ve středověké společnosti k uvolňování emocí; tedy nejen k obveselování, ale i k vybíjení přebytečné agresivity tím, že se stane jejím cílem.

„No dobře,“ řekl. „Už jsem se poučil. Jdeme.“

Pěst ho tentokrát zasáhla do brady. Zatímco se řítil k zemi, slyšel drsný chechot. „Ne, nepoučil. Lepší lidi máš oslovovat pane!“

Rod ovládl svou zlost do chladného, klidného a vypočítavého hněvu, nadechl se a jeho pěst zasvištěla v trojici krátkých úderů.

„Mám taky jednu radu pro tebe, vojáku,“ oznámil svíjejícímu se tělu u svých nohou. „Nejprve se přesvědč, jestli jsi opravdu lepší. A teď mne odveď ke svému pánovi.“

Tím pánem, jak se ukázalo, byl lord Loguire. Rod byl zaveden do středně velké místnosti s vysokým stropem a stěnami pokrytými tapisériemi. Třemi vysokými a úzkými okny prosvítalo ranní slunce, zamlžené clonou vodopádu. Místností se rozléhalo burácení valící se vody. Bylo něčím tlumeno; když se Rod podíval lépe, zjistil, že okna jsou zasklená, dvojitá a tři stopy hluboká. Někdo si zřejmě pamatoval staré technologie.

Stěny byly pokryty tapisériemi, na zemi ležel těžký koberec. Uprostřed místnosti stál velký oválný stůl. V jeho čele seděl vévoda Loguire, po jeho pravici jeho starší syn. Durer seděl po jeho levici. Ostatní místa byla obsazena osmi muži, kteří Rodovi připadali povědomí. Vzápětí je poznal: byli to vévoda Medicejský, hrabě Romanovec, vévoda Bourbonský a kníže Habsburgský se svými rádci.

Po Loguirovi byli čtyřmi nejmocnějšími z nejvyšších lordů. A pokud se těch pět spojí, může ostatních sedm zůstat stranou?

Všichni snídali, ale zdálo se, že si nikdo z nich doopravdy neuvědomuje, že jí. Například Anselm, Loguirův syn — jedl mechanicky jako stroj, oči upíral do talíře a ve tváři měl výraz sochy ztělesňující chladný hněv. Jeho otec seděl s hlavou skloněnou, ruce pevně sevřené na stole před sebou.

Rod usoudil, že se mezi otcem a synem zřejmě strhla hádka a vévoda Loguire vyhrál — ale jen tím, že synovi nařídil, aby byl zticha.

A Roda zavolali, aby to vyžehlil. Oj!

Durerův obličej zářil zlomyslnou radostí; ostatní rádcové měli ve tvářích mírnější obdobu stejného výrazu. Ať už se tu stalo cokoliv, dopadlo to očividně podle Durerova plánu; vlastně se dalo soudit, že hádku sám vyvolal.

Loguire se podíval na svého syna a v jeho starých, krví podlitých očích, se objevila němá výzva. Ale Anselm mu nevěnoval jediný pohled, a tak Loguirova tvář opět ztvrdla.

Starý muž si všiml Roda. „Pěvče!“ štěkl. „Proč tam stojíš nečinně? Rozvesel nás!“

Durerova hlava se bleskurychle otočila a jeho oči se upřely na Roda. V obličeji se mu objevil výraz zděšení, rychle vystřídaný čirou vražednou nenávisti.

Rod se dobrácky usmál, uklonil se a zasalutoval. Přitom rychle přemýšlel, která píseň by nejlépe uvolnila napětí. Bylo mu jasné, že podobné napětí se obvykle uvolňovalo tak, že se vybilo na pěvci. Začal hrát 'Smuteční háj', jedinou věc, kterou znal, která byla ještě pochmurnější než nálada v síni.

Zatímco hrál, studoval tváře čtyř přítomných lordů. Jejich pohledy se pohybovaly v rozmezí od zadumaného přežvýkování až po přímé (i když zahalené) vyjádření pohrdání, namířené zjevně na starého vévodu. Mohlo by se zdát, že tu Loguire neměl žádné aktivní zastánce; veřejné mínění jako by stálo plně na straně jeho syna.

„Pěvče!“

Rod vzhlédl; byl to Anselm, kdo ho oslovil.

Tvář mladého muže byla tak zkřivená, až působila dojmem, že se srazila. „Máš nějakou píseň pro mládence, ze kterého žena udělala blázna, a on, dvojnásobný blázen, ji přesto pořád miluje?“

„Ha!“ vyštěkl Loguire, ale než mohl Anselm něco říct, Rod odpověděl: „Mnoho jich je, můj pane, o mužích, jež milovali ženy, které jimi opovrhovaly; a ve všech se k nim ty ženy nakonec zase vrátily.“

„Vrátily se zpátky!“ vyprskl Anselm. „Ano, ona ho přijme zpátky — aby ho potupně pověsila na hlavní hradní bránu!“

Starý vévoda vyskočil na nohy a zařval: „Dost už těch pomluv!“

„Pomluv!“ Anselmova židle se s rámusem převrhla, jak mladík vyskočil, aby se postavil svému otci. „A je urážka i to, když řeknu, že plivla na ctné jméno Loguire, ano, a ne jednou, ale dvakrát, a kdykoliv to udělá znovu?“

Loguirova tvář zbrunátněla, hrdlo se mu napjalo výtkou, ale dřív, než ji mohl vyslovit, Rod zamumlal: „Ne, můj pane, ne tak příkře. Nikoliv porážka, ale pořádek.“

V příštím momentu se ocitl v ohnisku laserových pohledů Anselma i Durera, ale to už Loguire zaburácel: „Ano!“ a v jeho hlase byla radost i úleva. „Promluvil bez vyzvání, ale promluvil správně! Naše mladá královna je tvrdohlavá, ale toho je třeba využít a ne ji zavrhnout. Musí se naučit, že její moc není absolutní a že i ona se musí zodpovídat; ale je svrchovaná panovnice a nesmí být svržena!“

Anselm něco zamumlal, obličej se mu zbarvil do ruda a oči mu vylezly z důlků; na okamžik to vypadalo, že se vzteky zalkne, ale pak ze sebe konečně vyrazil: „Ne, stokrát ne! Ne, říkám já! Žena jako svrchovaná panovnice? To je směšné! A ta rozmazlená arogantní čubka-“

„Mlč!“ zahřměl Loguire, a dokonce i čtyři nejvyšší lordi se při divoké síle jeho hlasu přikrčili.

Co se Anselma týče, ten jen zbledl a mlčky zíral na bělobradého obra před sebou, který jako by ještě vyrostl a tyčil se teď nad ním jako věž.

Pak, pomalu a s větší důstojností, než jakou Rod kdy u člověka viděl, s opravdovou důstojnosti vladaře se Loguire posadil, aniž při tom spustil oči ze svého syna. „Odeber se do svých komnat,“ řekl chladným, monotónním hlasem. „Nebudeme o tom mluvit do večerního sezení.“

Anselmovi se nějak podařilo sebrat síly a znovu vysunul bradu — gesto, které by někomu mohlo připadat zbytečně pompézní a směšné — a otočil se na podpatku. Jak kráčel ke dveřím, zachytil pohledem Roda. Vztek a ponížení se v něm vzduly a on se rozpřáhl, aby pěvce obdařil ranou pěstí.

„Ne!“ štěkl Loguire a Anselm ztuhl.

„Tento muž,“ řekl vévoda, mluvě v centimetrech, „řekl pravdu. Nedovolím, aby s ním bylo zle zacházeno.“