„No, barvy jsou duhové…“

„Tohle bych nenazval přesně anomálií. Tak, je to zaznamenáno. Pokračuj.“

„Víc nic. To je všechno.“

„Všechno? Jen tři ovládací prvky?“

„To je všechno.“

Robot se odmlčel.

„Co na to říkáš, Fessi?“

„Hm…“ robotův hlas zněl nejistě. „Zdá se, že řídicí systém je navržený pro laiky, Rode…“

„Proč? Protože je tak jednoduchý?“

„Přesně. Na další závěry jsou údaje nedostatečné — “

„Hrome, vymysli něco! A vymysli to rychle!“

„Rode, myšlení nepatří do schopností kybernetických mechanismů, neboť vyžaduje intuitivní přístup — “

„No tak tedy extrapoluj z dostupných dat!“

Uslyšel několik tónů z La Traviaty a pak Fess řekl: „Nepravidelnost číslice 2 385 by mohla svědčit o tom, že se jedná o rok, Rode. Potvrzuje to i jeho poloha na stupnici deseti tisíc.“

„Jak to myslíš?“

„Číslice deset tisíc,“ poučil ho Fess, „má mnoho pravděpodobných významů. Jedním z nich je délka trvání zaznamenané historie lidstva.“

„Počkej moment, Fessi. Psaná historie nesahá před rok 2 000 před naším letopočtem; to vím i já.“

„Což je zázrak, přihlédneme-li k tvému nezájmu o minulost.“

„No dobře, dobře! Byl jsem nepořádný školák, který nedělal domácí úkoly! Je mi to líto! Polepším se! Ale teď už pokračuj v extrapolaci, ano?“

Uslyšel rychlé zacvakání relé, které mu vždycky připomnělo smích; pak Fess řekl: „Lidská historie před objevem psaného písma byla zaznamenána v legendách a mýtech, ústním podáním, v takových dílech, jako je 'Epos o Gilgamešovi'. Období zahrnující tato díla sahá asi tak do hloubky čtyř tisíc let před naším letopočtem.

Jestliže to připočteme k současnému letopočtu, získáme číslo 9 432, což je uspokojivě blízko zaokrouhlené hodnotě deset tisíc.“

„Hmm.“ Rod se kousl do spodního rtu. „Dobře, přijmeme-li toto vysvětlení, vyjde nám, že 2 385 by mohl být letopočet. Ale co znamená?“

„To je přece jasné, Rode.“

„No tak jsem zabedněný idiot. Řekni mi to, prosím.“

Robot zaváhal. „Přesnost dedukce má velice nízkou pravděpodobnostní hodnotu…“

„Žádal jsem tě o odhad, ne? Tak do toho, řekni mi to.“

„Ta věc před tebou, Rode, by mohlo být zařízení na cestování v čase.“

Rod vytřeštil oči na stupnici. „Chceš říct, že je to stroj času?“ Podíval se na stupnici, na vzdálenost, která její konec dělila od číslice 2 385.

„Rode, nezapomínej na pravděpodobnostní index — “

„Stroj času!“ Rodovi se zatočila hlava. „Takže ti malí parchanti přišli z budoucnosti!“

„Rode, musím tě varovat před tvými sklony přijímat neověřené hypotézy jako fakta.“

Rod energicky potřásl hlavou. „Nestarej se, Fessi. Je to jen dohad a pravděpodobně špatný. Nezapomínám na to.“

Odvrátil se od stroje a oči mu plály. „Stroj času! Kdo to kdy slyšel!“ Pak si uvědomil slabou záři po své levici. Horacio Loguire se vznášel nad ním a přemýšlel.

„Co je to za čarodějnictví, člověče?“

Rod se zamračil a obrátil se zpátky ke stroji. „Podivné, lorde, temné a podivné. Vím něco o rozličných druzích, hm, magie, ale o tomto nevím nic.“

„Co tedy budeš dělat?“

Rod se zamračil na podlahu a pak, se slabým úsměvem na rtech, zase vzhlédl. „Půjdu spát. A uvažovat o tom, co jsem viděl.“

„A kdy zničíš tu Satanovu hračku?“

„Až si budu jist,“ zabručel Rod a znovu se podíval na stroj, „jist, že je to nákaza a ne lék tohoto zaostalého světa.“

Loguire nadzvedl obočí a zamračil se. Vypadalo to skoro, jako by se nadouval a rostl, čině tak z muže před sebou trpaslíka. Rod měl nepříjemný pocit, jako by na něj najížděla prastará lokomotiva.

Zaburácel hromový hlas. „Pak tě tedy zavazuji přísahou, že zničíš ten ďábelský oltář a všechny jeho zpropadené přisluhovače.“

Staříkovi docela přeskočilo, pomyslel si Rod.

Duchův meč vyjel z pochvy a Rod mimovolně zaujal obranný postoj. Pak si v duchu vynadal a zase se narovnal; příznačný meč by mu sotva mohl ublížit.

Meč se mihl vzduchem, špičkou dolů, a vytvořil zářící kříž. „Teď přísahej na jílec mého meče, že neustaneš, dokud tuto zemi nezbavíš kletby zlé moci, nezničíš tento temný oltář a jeho kněze, že neopustíš ostrov Gramarye v hodině jeho nebezpečí, ani kdyby tě to mělo stát život.“

Rodovi v posvátné bázni poklesla brada a s očima vypoulenýma hleděl na ducha před sebou. Vlasy na zátylku se mu postavily a do ledví se mu vkradl podivný strach.

Ucouvl. „Můj pane, to snad ani není nutné. Miluji ostrov Gramarye. Nikdy bych — “

„Polož svou ruku na jílec a přísahej!“ Duchova slova byla strohá a ostrá.

Rod slabě zaprotestoval, dobře si vědom toho, že by ho přísaha nadosmrti připoutala k planetě. „Můj pane, žádáš po mne slib věrnosti? Uráží mne, že vůbec můžeš pochybovat o mé — “

„Přísahej!“ zahřměl duch. „Přísahej! Přísahej!“

„Jsi tam, starý krtku?“ zamumlal si Rod pod vousy, ale nebylo to k ničemu; ještě nikdy se necítil směšněji.

Podíval se na zářící jílec a přísný obličej za ním. Skoro proti své vůli vykročil o krok kupředu, pak o další; díval se, jak se jeho ruka svírá kolem jílce meče. V dlani necítil nic, žádný tlak kovu; ale vzduch v jeho ruce byl tak mrazivý, že mu ochromil prsty.

„Teď přísahej mně a mému lidu!“ zaburácel Horacio.

No dobře, pomyslel si Rod, jsou to jenom slova. Koneckonců, jsem přece ateista, ne?

„Přísahám,“ řekl váhavě. Pak, veden náhlým nápadem, dodal: „A také přísahám, že neustanu, dokud královna a všichni její poddaní s právem jednoho hlasu nebudou společně vládnout.“

Sundal ruku z meče, docela spokojen sám se sebou. Dodatečná klauzule ho jasně vedla k jeho cíli na Gramarye, ať už si lord Horacio myslel o demokracii cokoliv.“

Duch se zamračil. „Podivné,“ zabručel. „Nanejvýš podivná přísaha. Přesto ji však přijímám a potvrzuji její platnost.“

Jistě, pomyslel si Rod, přísaha ho stále váže ke Gramarye, ale měl alespoň nějaký most přes propast.

Meč se vrátil zpět do pochvy. Duch se odvrátil a křikl na něj přes rameno: „Teď mne následuj, ukážu ti chodby v těchto chodbách.“

Rod ho následoval, dokud nedošli ke zdi. Duch ukázal svým dlouhým, kostnatým prstem: „Tápej, dokud nenajdeš kámen, který ti ustoupí pod rukou.“

Rod se dotkl kamene, který mu duch ukázal, a zatlačil proti němu celou svou váhou. Kámen zasténal a se skřípěním se zasunul do zdi. V tu chvíli se otevřely skryté padací dveře se zavrzáním pantů, dlouho strádajících bez oleje. Chladný vlhký vzduch ovanul Rodovu tvář.

„Teď odejdi,“ řekl duch, vysoký a majestátný po jeho boku. „Jdi si za svými povinnostmi. Ale nezapomeň, člověče, na svou přísahu, a buď si jist, že jestliže ji někdy porušíš, první vévoda Loguire bude navždy stát u tvého lůžka, dokud tě nenaučí, co je smrtelný strach.“

„To je opravdu uklidňující pomyšlení,“ zamumlal Rod. Pak se vydal dolů po mechem obrostlých stupních, broukaje si píseň: 'Nikdy nebudeš sám.“

Tentokrát byly dveře na půdu otevřeny a Tomovo hluboké, burácivé chrápání se ozvěnou rozléhalo kamennými chodbami. Rod se zastavil u dveří a kousl se do rtu. Pak se vrátil do chodby, vytáhl z kruhu pochodeň a strčil ji před sebou do místnosti a opatrně nakoukl dovnitř, aby se přesvědčil, že Toma někdo nenapodobuje, maje při tom nekalé úmysly vůči jeho osobě.

Plápolající světlo pochodně odhalilo statného vesničana pohrouženého do říše snu a od hrudního koše níž zakrytého pláštěm. Jedna jeho medvědí tlapa byla pohodlně přehozena kolem hebkého a štědře zaobleného těla blondýnky, zakryté (nebo nezakryté) ve stejné míře tímtéž pláštěm. Její malá, pevná ňadra byla přitisknuta k Tomově boku; hlavou spočívala na jeho rameni, husté světlé vlasy rozhozeny v půvabném nepořádku všude kolem. Jedna z jejích sluncem opálených paží byla majetnicky přehozena přes obrovu medvědím kožichem porostlou hruď.

Rod se zamračil a přistoupil blíž. Dívčina tvář byla útlá, nos pozvedlý, ústa malá, zformovaná do spokojeného úsměvu.