Pohladil ji, lehce a velice něžně. Usmála se, něco zamumlala, zavřela oči a pomalu se odvrátila.

Pak se její oči znovu otevřely; podívala se na něj z boku, rty těžké a mdlé.

„Máš smaragdové oči,“ zašeptal Rod.

Rozkošnicky se protáhla, trochu potměšile se usmála, ovinula ruce kolem jeho šíje a stáhla si ho dolů na sebe. Pomalu, skoro ospale ho políbila a pak ho zase pustila.

Rod se jí zadíval do očí a cítil se při tom velice spokojený a smířený s celým světem. K čertu s tím, svět se klidně může jít oběsit!

Pomalu se zvedl, nespouštěje zní oči, pak se pomalu rozhlédl a uviděl modré nebe nad hlavou… a kopečky šatů kolem nich.

Znovu se podíval dolů; v jeho světě neexistovalo nic než ona a on si s trochou překvapení uvědomil, že se mu to tak líbí. Mír, který v sobě cítil, byl nesmírný; cítil se dokonale naplněný, kompletně spokojený se světem, s životem a s Bohem zároveň — a nejvíc ze všeho s ní.

Nechal svou ruku zachvět se na pláštěm zahalené křivce jejích ňader. Zavřela oči a něco zamumlala, pak, když jeho ruka znehybněla, se na něj znovu podívala. Její úsměv se změnil v pouhý přízrak a do očí se jí vkradla starost.

Začala něco říkat, pak se zarazila a místo toho řekla skoro bojácně: „Je ti dobře, pane?“

Usmál se na ni a oči měl velice smutné; pak je zavřel a pomalu přikývl.

„Ano. Je mi velice dobře.“

Sklonil se, aby ji znovu políbil — pomalu, skoro bojácně — a pak se odtáhl. „Ano, je mi dobře, neskutečně dobře, mnohem lépe, než mi kdy v životě až dosud bylo.“

Úsměv znovu nakrátko rozzářil její tvář; pak se odvrátila, podívala se dolů na své tělo, pak znovu na něj a v očích se jí zaleskl strach.

Sevřel ji do náručí a převalil se s ní na záda. Její tělo na okamžik ztuhlo, pak se zase uvolnilo; dívka tiše vykřikla, napůl plačtivě a napůl úlevně, zabořila si hlavu do jamky pod jeho ramenem a znehybněla.

Podíval se na záplavu vlasů zakrývající její hruď. Dívka se líně usmála a pomalu zavřela oči.

„Rode,“ zašeptal mu Fessův hlas v uchu a svět kolem se zase zhmotnil.

Rod strnul a jedenkrát stiskl zuby, aby potvrdil, že slyší.

„Velký Tom už se oblékl a teď jde ke tvému stohu.“

Rod se posadil a zamžoural do slunce; bylo skoro v nadhlavníku. Čas a vzdálenost pro něj znovu získaly smysl.

„Zpátky do života,“ zabručel a sáhl po svých šatech.

„Mylorde?“

Lítostivě se usmívala, ale v očích měla výraz ukřivdění — výraz, který se rychle rozpouštěl v hlubokém odevzdání a beznaději. „Vzpomínka na tyto chvíle bude mému srdci navždy drahá, mylorde,“ zašeptala, přitiskla si jeho plášť na prsa a oči se jí rozšířily.

Byla to zoufalá prosba o ujištění, ujištění, které jí nemohl se ctí dát, protože už ji nikdy v životě pravděpodobné neuvidí. Pak ho náhle zaplavil dojem, že odmítnutí jakéhokoliv ujištění očekává, očekává, že ji odvrhne pro nehoráznost, s níž trvala na tom, že má nějakou hodnotu, že si jeho díky zaslouží.

Věděla, že jí prosba přinese jen bolest, a přesto prosila; protože ženy láskou žijí a ona byla žena skoro třicetiletá v zemi, kde se dívky vdávají v patnácti. Už se smířila s tím, že prožije svůj život bez lásky, a snažila se posbírat těch pár drobtů, které se jí naskytly.

Srdce ho pro ni zabolelo a znovu se v něm probudily výčitky svědomí.

A tak jí samozřejmě řekl jednu z těch lží, které muži říkají ženám jen proto, aby je uklidnili — a pak zjistí, že jsou velice pravdivé.

Políbil ji a řekl: „To nebyl Život, děvče; to bylo to, proč se žije.“

Později, když nasedl na svého koně a otočil se, aby se na ni podíval, s Velkým Tomem, který mával na rozloučenou svým dvěma děvečkám po boku, zadíval se Rod dívce znovu do očí a uviděl v nich zoufalství, nádech paniky z jeho odchodu, tichou, šílenou prosbu o ždibínek naděje.

Ždibínek, jak řekl Tom, byl příliš mnoho, ale Rod už tu dívku patrně nikdy neměl potkat. Ani jiskřičku naděje — třeba jen odlesk. Ale copak to mohlo uškodit?

„Řekni mi své jméno, děvče.“

Byla to jen jiskřička, ale v jejích očích zaplála jako vatra. „Říkají mi Gwendylon, můj pane.“

A když pak zabočili za zákrut cesty a dívky jim zmizely za nízkým vrškem, Tom si povzdechl a řekl: „Dals jí toho příliš, můj pane. Teď už se jí nikdy nezbavíš.“

O mezihře ve slámě je třeba říct ještě toto: odčerpala Tomovu vitalitu natolik, že už si nezpíval. Možná si pořád broukal, ale jel od Roda natolik daleko, že nic neslyšel, a proto to nemohl říct jistě.

Rod sám jel mlčky, neschopen zaplašit z mysli ohnivé vlasy a smaragdové oči. Tiše zaklel, ale zdálo se mu, že jeho kletbě něco chybí — možná zanícení. Docela určitě mu nešla od srdce. Dalo by se říct, že to byl jen velice polovičatý pokus o zlořečení.

Rod to nepopíral. Pořád ještě se cítil velice smířený se sílami stvoření. V tu chvíli by se nedokázal zlobit ani na svého kata… A to mu působilo starosti.

„Fessi.“

„Ano, Rode?“ Hlas zněl jakoby o něco víc uvnitř jeho hlavy než obvykle.

„Fessi, necítím se v pořádku.“

Robot nic neříkal; pak se zeptal: „Jak se cítíš, Rode?“

V tom, jak to Fess řekl, bylo něco, co… Rod se ostře podíval na pseudo-koňovu hlavu. „Fessi, ty se mi směješ?“

„Směju?“

„Jo, směješ se mi. Slyšel jsi mě. Chechtáš se mi pod vousy.“

„Tohle tělo žádné vousy nemá.“

„Přestaň s tou komedií a odpověz mi na otázku.“

Robot, s něčím, co mohlo být povzdechnutí, řekl: „Rode, musím ti připomenout, že jsem pouhý stroj. Nejsem schopen emocí… Jen jsem zaznamenal nesoulad, Rode.“

„Tak takhle je to!“ zavrčel Rod. „O jaký nesoulad se jedná, smím-li se zeptat?“

„V tomto případě je to nesoulad mezi tím, co člověk doopravdy je a v co si přeje o sobě věřit.“

Rod ohrnul horní ret a kousl se do něj. „V co si tedy přeji věřit?“

„Že k té venkovské dívce nejsi nijak emocionálně vázán.“

„Jmenuje se Gwendylon.“

„Ke Gwendylon. K žádné ženě, když už o tom mluvíme. Namlouváš si, že jsi citově naprosto nezávislý a že už tě netěší to, čemu se obvykle říká 'být zamilovaný .

„Mám lásku strašně rád, děkuji pěkně!“

„To je něco jiného,“ zamumlal robot, „než být zamilovaný.“

„Zatraceně, nemluvil jsem přece o milování!“

„Ani já ne.“

Rod stiskl rty do úzké bílé linky. „Mluvíš o emocionální intoxikaci. A jestli je tohle to, co myslíš — ne, nejsem zamilovaný. Vůbec nemám chuť být zamilovaný. A pokud k tomu mohu něco říct, nikdy v budoucnosti zamilovaný nebudu!“

„To je přesně to, v co jsem říkal, že si přeješ věřit,“ odtušil robot.

Rod zaťal zuby a počkal, až ho zlost trochu přejde. „A jaká je tedy pravda o mně?“

„Že jsi zamilovaný.“

„K čertu, člověk buďto zamilovaný je, nebo není, a zatraceně dobře to o sobě ví.“

„Souhlasím, ale může si to odmítnout připustit.“

„Podívej se,“ odsekl Rod. „Už jsem zamilovaný byl a vím, jaké to je. Je to… hm…“

„Pokračuj,“ pobídl ho robot.

„No, je to jako“ — Rod zvedl hlavu a rozhlédl se po krajině — “víš, že je tu svět a že je skutečný, ale najednou nemáš ani jediný zatracený důkaz, že jsi středem světa a tou nejdůležitější věcí pod sluncem.“

„Neměl jsi nějaký takový pocit docela nedávno?“ zeptal se Fess.

„No… ano, zatraceně,“ zkřivil ústa Rod.

„S Kateřinou?“

Rod civěl na temeno koňovy hlavy. „Jak to k čertu víš?“ Oči se mu zúžily.

„Logika, Rode.“ Robotův hlas měl takřka blazeovaný přídech. „Pouhá logika. A jak ses cítil, když jsi byl s Gwendylon?“

„No…“ Rod pokrčil rameny a protáhl se. „Báječně, Fessi. Lépe než kdy v životě. Svět je najednou čistší a dny mladší. Cítím se tak zdravý a dobrý, že je to až neuvěřitelné. Je to pravý opak toho, jak se cítím, když jsem zamilovaný, ale líbí se mi to.“ Rod se náhle zamračil na Fessův zátylek. „No?“

Robot pokračoval v klidné chůzi, mlčky.

„Ukousl sis jazyk?“

„Nejsem vybaven jazykem, Rode.“

„Neutíkej od tématu.“