Rod nastražil uši.
Kateřina našpulila rty a pak si je skousla zuby; její oči se zavřely. V hodovní síni se rozhostilo ticho, které náhle porušil Bromův burácivý hlas: „Banshee často sedává na střeše jejího veličenstva, a přesto je stále naživu.“
„Buď zticha!“ okřikla ho Kateřina. Celá její postava se napjala, když se nahnula kupředu, aby sáhla po poháru. „O Banshee si nepřeji nic slyšet.“ Vypila pohár do dna a přidržela ho ve vzduchu. „Sluho, dolej mi víno!“
Durer vyskočil, vzal pohár z královniny ruky a obrátil se ke sluhovi, který spěchal splnit rozkaz své paní. Držel pohár, zatímco do něj sluha naléval víno z karafy a ostatní dvořané přihlíželi; taková zdvořilost vůči královně byla od Durera přinejmenším neobvyklá.
Pak se Durer otočil zpátky ke královně, poklekl na jedno koleno a pohár jí podal. Kateřina na něj chvíli hleděla a pak pohár přijala. „Děkuji ti, Durere, ale musím přiznat, že jsem od tebe takovou dvornost nečekala.“
V Durerových očích se zablesklo. S falešným úsměvem na tváři se zvedl a hluboce se uklonil. „Ať ti slouží ke zdraví, moje královno.“
Ale Rod byl maličko míň důvěřivý než královna, a kromě toho viděl, jak Durer přejel nad pohárem rukou, než ho přidržel před sluhou.
Vyskočil ze svého místa a uchopil pohár ve chvíli, kdy ho Kateřina zvedala k ústům. Podívala se na něj, ve tváři bledá, a oči se jí zaleskly rostoucím hněvem. „Nezavolala jsem tě, rabe!“
„Ať vaše veličenstvo promine.“ Rod si odepjal dýku od opasku, zabodl ji do stolu a naplnil konickou pochvu vínem. Díky Bohu, že obezřetně resetoval Fesse dřív, než šel do služby!
Pozvedl stříbrný roh a řekl: „Snad je to svázáno s mou proFessi vojáka, že ač nedokážu svou předtuchu přesně analyzovat, cítím pojednou velký strach o život vašeho veličenstva.“
Kateřinin hněv. už se však rozpustil v úžasu nad Rodovým počínáním. „Co je to?“ zeptala se, ukazujíc na stříbrný roh.
„Roh jednorožce,“ odpověděl Rod a podíval se na Durera, jehož oči plály vztekem a nenávistí vůči němu.
„Analýza hotova,“ zamumlal hlas za jeho uchem. „Víno obsahuje substanci jedovatou pro lidský organismus.“
Rod se ponuře usmál a stiskl malíčkem knoflík na špičce pochvy.
'Jednorožcův' roh se zbarvil do ruda.
Celá síň zděšeně zalapala po dechu, protože všichni znali pověst o tom, že se roh jednorožce zbarví do ruda, pokud se do něj naleje jed.
Kateřina zbledla a sevřela pěsti, aby potlačila náhlou třesavku.
Také Loguire zaťal ruce v pěsti a oči se mu zúžily, když se podíval na Durera. „Darebáku, jestli to bylo tvoje dílo…“
„Sám jsi to viděl, mylorde,“ zaúpěl Durer přeskakujícím hlasem. „Jen jsem držel pohár!“
Ale jeho planoucí oči se stále upíraly na Roda, jako by se mu snažily vsugerovat, že by si ušetřil spoustu potíží a problémů, kdyby rovnou tady na místě otrávené víno vypil.
Rod byl jmenován jedním ze čtyř strážců, kteří doprovázeli královnu z jejích komnat do velkého sálu, kde se měl konat Všeobecný soud. Měli čekat venku, až se dveře otevřou a vstoupí Brom O'Berin, aby královnu ohlásil. Dva zbrojnoši pak měli vejít za Bromem a před královnou; Rod a ještě jeden za ní.
Pomalu kráčeli chodbou, přizpůsobujíce svou chůzi Kateřinině, a královna zachumlaná do kožešinového pláště a obtížená mohutnou zlatou korunou se mezi nimi pohybovala velice pomalu. Přesto vypadala spíš majestátně, než neohrabaně.
Když se přiblížili k velkému sálu, oddělila se od stínů vyhublá postavička v sametu — Durer.
„Prosím za prominutí,“ řekl, ukláněje se třikrát, „ale musím s vaším veličenstvem mluvit.“ Rty měl pevně sevřené a oči mu blýskaly hněvem.
Kateřina zastavila a napřímila se do celé své výše.
Na ramenou jí teď spočívá pořádné břemeno, pomyslel si Rod.
„Pak tedy mluv,“ řekla a shlédla na hrbícího se muže před sebou, „ale buď stručný, rabe.“
V Durerových očích se zablesklo: slovo 'rab' byl nepříliš lichotivý termín vymezený pro prostý lid.
Přesto se ovládl a zachoval si svou poníženou důstojnost, když řekl: „Vaše veličenstvo, odvažuji se prosit, abyste neotálela s vyslechnutím petice nejvyšších lordů, neboť je ve svém obsahu nanejvýš naléhavá.“
Kateřina se zamračila. „Proč bych měla otálet?“
Durer se kousl do rtu a odvrátil pohled.
Kateřiny oči zaplály hněvem. „Mluv, rabe,“ vyštěkla. „Nebo se mi tu snad pokoušíš naznačit, že se královna bojí vyslechnout své šlechtice?“
„Vaše veličenstvo…“ řekl Durer váhavě a pak ze sebe rychle vychrlil: „Slyšel jsem, že dnes mají být u soudu vyslechnuti dva poddaní…“
„To je pravda.“ Kateřinina ústa ztvrdla. „Je to případ, který jsi. mi sám doporučil, Durere.“
Mužíkovy oči se zlomyslně zaleskly, ale v příštím okamžiku už byl zase učiněným ztělesněním pokory: „Myslel jsem… slyšel jsem… bál jsem se…“
„Čeho ses bál?“
„Vaše veličenstvo projevovalo vůči svým poddaným vždy takovou starost…“ Durer zaváhal a pak vyrazil: „Bál jsem se… že by vaše veličenstvo mohlo… snad…“
Kateřininy oči se zúžily. „Že bych mohla vyslechnout ty kmány dřív, než dopřeju sluchu petici svých šlechticů?“
„To vaše veličenstvo nesmí!“ Durer se vrhl na kolena, spínaje prosebně ruce. „Nesmí riskovat, že urazí nejvyšší lordy! Musel bych se bát o jeho život, kdyby — “
„Ničemo, nazýváš mne zbabělcem?“
Rod zavřel oči; srdce se mu sevřelo.
„Vaše výsosti,“ zvolal Durer, „nechtěl jsem nic než — “
„Dost!“ Kateřina se od klečícího muže odvrátila a vykročila. Brom O'Berin a zbrojnoši vykročili spolu s ní. Velké dubové dveře se před nimi rozletěly.
Rod riskoval krátký pohled přes rameno.
Durerova tvář zářila škodolibou radostí, oči mu vítězoslavně plály.
Nejlepší způsob, jak dítě přinutit, aby něco udělalo, je říct mu, že nesmí…
Brom uvedl královnin průvod do velkého klenutého sálu, osvětleného řadou oken po každé straně. Padesát stop nad jejich hlavami se táhl střešní trám jako obrovská páteř s dubovými žebry klenoucími se nad žulovými zdmi. Ze stropu visely dva velké železné lustry s planoucími svícemi.
Přišli na vyvýšené pódium, zvedající se deset stop nad podlahu sálu. Před nimi stál mohutný pozlacený trůn. Brom je zavedl kolem okraje pódia k trůnu. Tam se zbrojnoši rozestavili po stranách a Kateřina učinila poslední půlkrok, aby stála štíhlá a hrdá před svým trůnem, obhlížejíc dav, který jásal dole.
Dav vypadal jako reprezentativní vzorek populace. Naplňoval síň od pódia až po trojí dveře na její opačné straně. V první řadě bylo dvanáct nejvyšších šlechticů, usazených ve vyřezávaných křeslech ve tvaru přesýpacích hodin, rozestavených do půlkruhu |dvanáct stop od paty trůnu. Za nimi stálo čtyřicet nebo padesát věkovitých mužů v hnědých, šedých nebo tmavě zelených oblecích se sametovými límci a malých, čtvercových plyšových kloboucích.
Na vypasených břichách jim visely stříbrné nebo zlaté řetězy. Měšťané, usoudil Rod — místní úředníci, kupci, cechovní mistři — prostě buržoazie.
Za nimi se černaly róby kléru a ještě dál vybledlé a zalátané šaty chudiny, z nichž velká část, jak Rod předpokládal, pocházela z hradní kuchyně a sloužila více méně ke zvýšení třídní pestrosti účastníků Všeobecného soudu.
Ale uprostřed nich stáli čtyři vojáci v zeleném a zlatém — v královniných barvách — a mezi nimi se krčili dva vesničané, jeden mladý a jeden starý a oba vyděšení až k smrti. Starší měl dlouhý šedivějící vous; mladší byl hladce oholen. Oba na sobě měli rozedrané haleny neurčité barvy a nohy omotané stejným materiálem po způsobu kalhot. Vedle nich stál kněz, který byl skoro stejně tak bledý, jako oni.
Všechny oči se upíraly na královnu. Kateřina si toho byla velice dobře vědoma — jako by trošku vyrostla — nehýbala se, dokud se vřava kolem docela neuklidnila. Pak důstojně usedla a Brom se posadil u jejích nohou. Čtyři ratiště udeřila o podlahu, jak Rod a jeho tři kolegové zaujali předpisový postoj, kopí nahnutá o dvacet stupňů.
