Литмир - Электронная Библиотека
A
A

Tím mrtvým byl Jarg, který se vrátil, aby po zázračné záchraně tak hloupě zahynul. Za vteřinu se onen muž měl zhroutit na mrtvolu, s roztrhanou a na prsou dýmající kombinézou. Marně se snažil zahnat tento obraz, který se mu samovolně vybavoval před očima. Cítil ostrou vůni ozónu, horký náraz pažby, kterou svíral zpocenými prsty, a slyšel sténání lidí, které později udýchaně táhl a nakonec svázal jako snopy. A pokaždé jej blízká, známá, náhle jakoby oslepla tvář zasaženého zdrtila svým výrazem zoufalé bezmocnosti.

Něco bouchlo, spadla kniha, kterou začal číst ještě na Bázi. Založil tehdy stránku bílým listem, ale nepřečetl ani řádek, neměl kdy. Poposedl na lůžku. Myslel na stratégy, kteří vymýšleli plány na zničení mraku, a ústa mu zkřivil pohrdavý úsměv. To všechno dohromady nemá smysl… uvažoval. Chtějí zničit… a my vlastně také, všichni to chceme zničit, ale nikoho tím nezachráníme. Regis je liduprázdná, člověk na ní nemá co pohledávat. Proč tedy ta tvrdohlavost? Vždyť je to stejné, jako kdyby je zabila bouře nebo zemětřesení. Žádný vědomý záměr, žádný nepřátelský úmysl se nám nepostavil do cesty. Neživý proces samoorganizace… stojí za to mrhat silami i energií na to, abychom ho zničili jen proto, že jsme ho zpočátku považovali za číhajícího vraha, který nejprve ze zálohy napadl Kondora a potom nás? Kolik takových zvláštních, lidskému chápání cizích jevů skrývá v sobě vesmír? Máme všude přijít s ničivou silou na palubách, abychom zahubili všechno, co se vymyká našemu chápání? Jak ji to nazvali — nekrosféra, tedy i nekroevoluce, evoluce neživé hmoty, snad by k tomu měli co říci Lyřané, Regis III patřila do jejich sféry, snad ji chtěli kolonizovat, když jejich astrofyzikové předpověděli přeměnu jejich slunce v novu… snad to byla jejich poslední naděje. Kdybychom byli v takové situaci, samozřejmě bychom bojovali, ničili bychom ten černý krystalický hnus, ale takhle? Jsme parsek od Báze, která je vzdálená od Země tolik světelných let… Ve jménu čeho tu teď stojíme, ztrácíme lidi, proč stratégové po nocích hledají nejlepší způsob anihilace, vždyť o pomstě nemůže být ani řeči…

Kdyby stál před ním Horpach, to všechno by mu v této chvíli pověděl. Jak směšné a současně šílené je to ‚podmanění za každou cenu‘, to ‚heroické jednání člověka‘, ta touha po pomstě za smrt druhů, kteří zahynuli, protože byli posláni na smrt. Byli jsme prostě neopatrní, vkládali jsme příliš mnoho důvěry do svých zbraní a přístrojů, dopustili jsme se chyb a neseme následky. My, pouze my jsme vinni. Tak uvažoval v přítmí se zavřenýma očima, které ho pálily, jako by měl pod víčky plno písku. V této chvíli si uvědomil, že člověk se ještě nepovznesl k vlastní velikosti, ještě si nezaslouží ono tak krásně nazvané a odedávna oslavované galaktocentrické poslání, které nespočívá v tom, že se hledají podobné bytosti, jež lze pochopit, ale v tom, nemíchat se do cizích, člověku nepříslušejících záležitostí. Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu — s výjimkou záření a materiálních sil — nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi.

V tomto stavu, kdy byl pln velkorysého galaktocentrického pochopení pro všechny existující formy, zastihl Rohana opakovaný, do nervů se zařezávající vysoký jek poplachových sirén.

Všechny jeho úvahy rázem zmizely, smeteny dotěrným zvukem zaplňujícím všechny sekce. V následujícím okamžiku vyběhl na chodbu a běžel s ostatními za těžkého rytmického dusotu unavených nohou, uprostřed teplého lidského oddechování. Ještě než doběhl k výtahu, pocítil úder — ne některým smyslem, ani svým tělem, ale jakoby trupem lodi, jejíž součástí se nyní stal, úder sice zdánlivě nesmírně vzdálený a slabý, ale pronikající trupem hvězdoletu od zádi až ke špičce, úder nesrovnatelné síly, který — i to pocítil — přijalo a odrazilo něco ještě většího než Nepřemožitelný.

„To je on! To je on!“ vykřikovali běžící lidé. Postupně mizeli ve výtazích, dveře se se sykotem zavíraly, posádka hlučela po točitých schůdcích, protože se nemohla dočkat výtahu. Směsicí hlasů, voláním, pískáním bocmanů, opakovaným zvukem poplachových sirén a dupotem z horní paluby pronikl druhý, nehlučný, ale o to mocnější otřes dalšího zásahu. Světla na chodbě pohasla a znovu se rozjasnila. Rohana nikdy nenapadlo, že výtah může jet tak pomalu. Stál a ani si neuvědomoval, že stále ještě tiskne vší silou tlačítko. Vedle něj čekal už jen jeden člověk, kybernetik Livin. Výtah se zastavil. Rohan z něj ihned vyběhl a uslyšel nejtenčí svist, jaký si je možné představit. Věděl, že jeho vyšší rejstříky už nejsou slyšitelné pro lidské ucho. Jakoby současně zasténaly všechny titanové spoje hvězdoletu. Doběhl ke dveřím řídicí kabiny s jistotou, že Nepřemožitelný odpověděl na výstřel výstřelem.

Souboj však už vlastně skončil. Před obrazovkou, s její planoucí plochou za zády, stál černý a velký astrogátor. Stropní světla byla zhasnuta, snad úmyslně. Přes pruhy běhající po obrazovce odshora dolů a rozmazávající obraz jiskřil gigantický, zdánlivě docela nehybný hřib exploze, která na atomy rozbila a zničila Kyklopa. Dole se opíral o půdu, nahoře se rozkládal oblými kumuly do všech stran. Jen ve vzduchu jako by ještě viselo strašlivé, průzračné chvění rozplývajícího se výbuchu, kterým pronikal monotónní hlas technika:

„Dvacet šest set v bodě nula… devět osm set v obvodu… jedna čtyři dvacet dva v poli…“

Máme čtrnáct set dvacet rentgenů v poli, to znamená, že záření proniklo silovou bariérou…, pochopil Rohan. Netušil, že je něco takového možné. Když se však podíval na hlavní ukazatel výkonu, pochopil, jaké nálože astrogátor použil. Tato energie by stačila přivést k varu vnitrozemní moře střední velikosti. Horpach nechtěl riskovat další výstřel. Snad to přehnal, ale teď přinejmenším měli zase jen jednoho protivníka.

Na obrazovkách se jim nabízela nevídaná podívaná. Kadeřavý, květák připomínající vrchol hřibu planul všemi barvami duhy, od stříbřité zeleně až po pastelově meruňkový a karmínový šarlat. Teprve teď si Rohan všiml, že poušť není vůbec vidět, neboť ji jako hustá mlha zakryl zvířený písek, který se zvedl do výše několika desítek metrů, neklesal a vlnil se jako opravdové moře. Technik stále hlásil údaje, které odečítal ze stupnice:

„Devatenáct tisíc v bodě nula… osm šest set v obvodu… jedna jedna nula dva v poli…“

Vítězství nad Kyklopem přijali hlubokým mlčením, vždyť triumfovat nad zkázou vlastní a navíc nejsilnější zbraně nebylo zvlášť velkou ctí. Lidé se pomalu rozcházeli. Hřib výbuchu v atmosféře stále rostl a náhle na vrcholu vzplál novou škálou barev, tentokrát zasažen paprsky slunce skrytého pod obzorem. Nakonec pronikl nejvyššími vrstvami ledových cirrusů a vysoko nad nimi se změnil v liliově zlatý, jantarový a platinový; tyto záblesky zalévaly ve vlnách z obrazovek celou řídicí kabinu, která hrála měňavými odstíny, jako by bílé pulty někdo poházel barvami pozemských květin.

Rohan užasl ještě jednou při pohledu na Horpachův oděv. Astrogátor byl v plášti — v onom sněhobílém slavnostním plášti, který na něm viděl naposledy v Bázi při slavnosti na rozloučenou. Zřejmě musel přes sebe přehodit první kus oděvu, který mu padl do ruky. S rukama v kapsách, s rozcuchanými vlasy na skráních, přeběhl očima po přítomných.

„Kolego Rohane,“ pronesl nečekaně měkkým hlasem, „pojďte ke mně.“

Rohan se bezděčně napřímil a přistoupil blíže k astrogátorovi, který se obrátil a mířil ke dveřím. Jak kráčeli za sebou po chodbě, slyšeli ventilačními otvory v šumu vháněného vzduchu tlumené a jakoby rozhněvané hučení lidské masy, která zaplňovala dolní sekce.

28
{"b":"110853","o":1}