„Tak jdem na to,“ řekl. „Až se najíme, tak zapřáhneme.“ Zatáhl za poutko na svém balíčku, z něho se vzápětí vyvalila pára. Odlomili připojené lžíce z umělé hmoty a mlčky a hltavě jedli.
„Povinnost volá,“ oznámil Jason a vyškrábl poslední kousek masa. „Meto, vezmi si nůž a vydloubni hezky hlubokou díru, abysme sáčky od jídla mahli zahrabat. Já osedlám moropy a zapřáhnu toho, co potáhne escung. Grife, vezmi košík, je tam navrchu, a seber všechny pozůstatky po moropech. Nechci, aby přišly nazmar.“
„Co že to po mně chceš?“
Jason se neupřímně usmál a ukázal na zem poblíž velkého býložravce. „Hnůj. Támhle ty kusy. Schováme si je a usušíme, s nimi budeme od nynějška topit i vařit.“ Hodil si nejbližší sedlo na záda a přesvědčoval sám sebe, že neslyšel, co Grif odpověděl.
Už dříve pozorovali, jak nomádi s těmi velkými zvířaty zacházejí, a sami už měli nějakou praxi, ale stále to bylo obtížné. Moropové byli povolní, ale neuvěřitelně hloupí, a nejlépe reagovali na hrubou sílu. Když vyrazili, byli všichni značně vyčerpaní. Jason jel v čele na jednom moropovi a Meta za ním na druhém. Grif, který vysoko trůnil na naloženém escungu, seděl zády ke směru jízdy a dával pozor na kozy, které se ploužily za nimi a cestou chňapaly po soustech trávy. Byly navyklé držet se svých pánů, kteří jim poskytovali nezbytnou vodu a sůl.
Brzy odpoledne už měli otlačený zadek od sedla a byli vyčerpaní, když uviděli oblak prachu pohybující se úhlopříčně přes jejich trasu.
„Jen klidně seďte a mějte připravené zbraně,“ nakázal Jason, „a já budu mluvit. Poslouchejte, jak oni budou hovořit tím zjednodušeným jazykem, abyste později mohli mluvit taky tak.“
Když přijeli blíž, dokázali rozeznat temné skvrny moropů a rozptýlené flíčky kozích stád vzadu. Z větší skupiny se oddělili tři moropové a řítili se slepě kupředu. Jason zvedl ruku, na povel se jeho družina zastavila, pak zaklel, když musel celou svou vahou nalehnout na otěže, aby přiměl svého neohrabaného oře k zastavení. Do maličkého zvířecího mozku pronikl vjem a morope se se zachvěním zastavil a okamžitě se začal pást. Jason uvolnil nůž v pochvě a všiml si, že Metina pravá ruka se podvědomě stáčí a čeká na pistoli, která v pouzdře ovšem nebyla. Jezdci se hřmotně přiblížili a zastavili těsně před nimi.
Jejich vůdce měl špinavý černý vous a jenom jedno oko. Zarudlý prázdný důlek naznačoval, že mu někdo oko vyloupnul. Na hlavě mu seděla zubatá kovová přilba, která měla nahoře lebku nějakého hlodavce s dlouhými zuby.
„Kdo jsi, žonglére?“ zeptal se a přendal kyj s hroty z jedné ruky do druhé. „Kam míříš?“
„Jsem zpěvák a vypravěč příběhů Jason a jsem na cestě do Temuchinova tábora. Kdo jsi ty?“
Muž něco zabručel a zašoural se v zubech zčernalým nehtem.
„Shanin z kmene Krys. Co říkáš Krysám?“
Jason neměl nejmenšího tušení, co se má říct o Krysách, ačkoliv si vybavil několik možná nevhodných poznámek. Všiml si, že i ostatní mají tentýž druh zvířecí lebky, nepochybně krysí, na vrcholcích svých přileb. Snad je to symbol jejich kmene, různé lebky pro různé kmeny. Ale vzpomněl si, že Oraiel žádnou takovou ozdobu neměl a že se o žonglérech předpokládalo, že stojí stranou kmenových konfliktů.
„Říkám, buďte zdrávy, Krysy,“ zaimprovizoval. „Někteří z mých nejlepších přátel jsou Krysy.“
„Bojuješ s Krysami?“
„Nikdy!“ odpověděl Jason, jako by ho něco takového urazilo. Shanin se zdál být spokojen a začal se znovu šourat v zubech. „My jedeme také k Temuchinovi,“ pronesl nezřetelně s prstem v ústech. „Doslechl jsem se, že Temuchin bojuje proti horským Lasičkám, tak se k němu jdeme připojit. Pojeďte s námi. Budeš mi dneska večer zpívat.“
„Já také nenávidím horské Lasičky. A večer zazpívám.“ Vůdce zavrčel rozkaz a tři muži se otočili a tryskem odjeli. A tím to také skončilo. Jasonova skupina se vydala za nimi a pomalu dohnala pohybující se kolonu moropů, a přejížděla za nimi tak, aby se jejich stádo koz nepomíchalo s ostatními.
„Takový je úděl všech hlídačů koz,“ řekl Jason a rozkašlal se v oblaku prachu, který těžce visel ve vzduchu. „Jakmile zastavíme, chci po vás, abyste zajistili všechna naše zvířata, aby se neztratila v jiném stádu.“
„A co kdybys nám pomohl?“ zeptala se Meta chladně.
„Hrozně rád, ale tahle primitivní společnost preferuje muže, a ti takové věci nedělají. Já si svoje odpracuju ve stanu, kde mě neuvidí, ale na veřejnosti ne.“
Den byl krátký, což přišlo Jasonovi a jeho druhům vhod. Nomádi totiž dorazili k cíli dnešní cesty, stepní studně, brzy odpoledne. Jason, otlačený od sedla a celý zdřevěnělý, sklouzl na zem a chodil zvolna v malých kruzích, aby se mu v ztuhlých nohách rozproudila krev. Meta a Grif sháněli a uvazovali protestující kozy, což přimělo Jasona, aby se vydal na pochůzku kolem tábora a unikl tak jejich vražedným pohledům. Zajímala ho studna — šel se k ní podívat, a pak už zůstal, aby pomohl. Shromáždili se u ní jen muži a chlapci, nebo s vodou bylo zřejmě spojeno sexuální tabu. To se dalo pochopit, protože voda byla v této zpola vyprahlé poušti tak podstatnou nutností k životu jako schopnost lovu.
Studnu označovala hromada kamení, kterou muži odházeli a odkryli tak zvětralý železný poklop. Ten byl konzervován silnou vrstvou tuku, aby nerezivěl, přesto však kameny, které ho přikrývaly, tuk promáčkly a na poklopu se začínaly projevovat stopy po oxidaci. Když odsunuli poklop, jeden z mužů ho znovu pečlivě po obou stranách namazal tukem. Studna měla asi metr v průměru a byla obdivuhodně hluboká, její skruž tvořily kameny tak dokonale otesané a uložené, že do sebe zapadaly bez použití malty. Kameny byly velice staré, u ústí velice opotřebované, a byly v nich žlábky od staletého užívání. Jason si říkal, kdo asi byli ti, co studnu zbudovali.
Vodu odebírali ze studny tím nejprimitivnějším způsobem do šachty spouštěli železné vědro, pak ho zase vytahovali nahoru spleteným koženým provazem. Tak mohl pracovat vždy jenom jeden muž, který stál rozkročen u okraje studny a vytahoval provaz ruku přes ruku. Byla to únavná práce a muži často měnili postoj, postávali kolem, aby si pohovořili, nebo aby odnášeli kožené nádoby naplněné vodou ke svým camachům. Jason si odbyl svou směnu, pak se vrátil k Pyrranům, aby se přesvědčil, co všechno už udělali.
Všechny kozy už byly uvázány, a Meta a Grif už vztyčili železný rám camachu a nyní pracně natahovali celtu. Jason se zapojil do činnosti tím, že vytáhl zamčenou skříňku z hromady nářadí a posadil se na ni. Rozedraný kožený obal maskoval krabici z kovové slitiny, zajištěnou zámkem, který se dal otevřít pouze tak, když na něj přitiskl prst jeden z nich tří. Zabrnkal na dvoustrunnou loutnu, kterou vyrobil podle jedné z těch, jaké viděl u žonglérů, a broukal si pro sebe jakousi píseň. Jeden z procházejících domorodců se zastavil a pozoroval, jak budují camach. Jason v něm poznal jednoho z jezdců, kteří jim přijeli v ústrety, a rozhodl se, že si ho nebude všímat. Zabrnkal improvizovanou verzi jedné pijácké písně kosmoběžníků.
„Dobrá, silná žena, ale hloupá. Neumí postavit camach správně,“ ozval se přihlížející domorodec a ukázal palcem.
Jason nevěděl, co na to říct, a tak pouze něco zabručel. Domorodec však neodešel, škrábal se na bradě a zcela otevřeně dával najevo, že se mu Meta líbí.
„Potřebuji silnou ženu. Dám ti za ni šest koz.“
Jason si uvědomil, že to, co ten chlapík obdivuje, je něco víc než její síla. Meta si při své namáhavé práci stáhla těžké kožešiny a její štíhlá postava byla daleko přitažlivější než podsadité a robustní tvary nomádských žen. Vlasy měla vkusně upravené, zuby bez jediného kazu, obličej bez poskvrny a jizev.
„Asi by sis nepomohl,“ odrazoval ho Jason. „Dlouho spí, hodně jí. Stála moc peněz. Dal jsem za ni dvanáct koz.“
„Dám ti deset,“ smlouval bojovník, přistoupil blíž, popadl Metu za paži a přitáhl ji k sobě, aby si ji mohl prohlédnout. Jason se zachvěl. Možná že místní ženy byly zvyklé, že se s nimi zachází jako s věcí, ale Meta rozhodně nebyla ten typ. Jason očekával, že vybuchne, ale překvapila ho — odtáhla paži, odvrátila se a začala zase pracovat.
